Pláž

Trochu se pousmál. Ne, nechtěl o sobě mluvit, protože když o něm lidé a další stvoření věděli až příliš, připadal si neuvěřitelně zranitelný. Takže to řešil tím, že o sobě vlastně nikomu neříkal téměř nic. Dotyčný si myslí, že vidí špičku ledovce a nebude trvat dlouho, aby se dokopal pod hladinu, ale skutečnost je takové, že nevidí ani tu špičku. Vidí tři vločky, co na něj dolétly, nic víc. "Když se budeš toulat, tak pochopíš, že každý je ochotný proti tobě použít všechno, co o tobě ví." odvětil naprosto jednoduše, jako by právě o počasí mluvil, ačkoli to bylo něco vážného a děsivě pravdivého. Tedy aspoň z jeho pohledu. Někomu mohlo vyhovovat, když se cizincům vypovídal o svém životě a pak je i s jejich novými vědomostmi nechal daleko za sebou a už ho nenapadlo, že by to proti němu mohli použít. A pak se to začalo dít. Uschla a kolem ocasu se najednou objevil nespočet třpytek a záře. Vždycky ho zajímalo, jak se asi mořský cítí, když se tohle děje. Jestli necítí nic nebo jestli to lechtá. Možná to mohlo štípat. Byl si jistý, že se jako malý své matky zeptal. Věděl, jaký je a byl a určitě se zeptat musel. Jen byl asi moc malý na to, aby si to pamatoval. Nebo mu možná neodpověděla. Jako ostatně na spousty jiných otázek. Pak jen přikývl, vyskočil na nohy a podal jí ruku, aby se mohla zvednout taky.

Poslouchala ho, přišlo jí, že všechno vidí černě. Byli na tom podobně, ale ona se snažila tomu zabránit, nemít ten černobílý svět, ale propustit do něj i pár barev. Ne až moc, ale pár ano. Ale co ví, třeba on taky, jen to takhle neviděla. Jak oba uznali, nedal jí do sebe moc nahlédnout, ani nepootevřel dvířka do té své tulácké dušičky, všechno viděla jen tou prťavou klíčovou dírkou. Pouze úryvky a ne všechno, nedávalo to smysl, nebo to bylo neúplné. Ale možná, že takový on byl, neúplný. Ona si tak připadala. "Každý ne," mírně se zamračila a uhnula hlavou vzad. Všichni určitě ne. Ona by nikdy nic proti nikomu nepoužila. A tak byla možná i trochu dotčená. Nicméně moc dlouho nad tím přemýšlet nemohla, protože se jí najednou objevily nohy. Podivně šimrající pocit, určitě ne bolestivý. Huckleberry vstal a podal jí ruku, aby se taky vytáhla na nohy. S velkými obavami a nejistotou se ho chytila a pokusila se vstát. I to bylo poměrně těžké, ale povedlo se. Nicméně sotva stála na nohách, už ztratila rovnováhu.

Kývl hlavou na stranu a výraz ve tváři vůbec nezměnil. Bylo krásné a zároveň smutné, jak se snažila věřit, že je všechno mnohem růžovější, než doopravdy. Je to jako to dětské nadšení naprosto ze všeho, je to vtipné a milé, ale když jste takoví i ve starším věku, je to spíše naivita a jen se vystavujete ostatním, aby vás přesvědčili o opaku. Nebo bylo možné, že Huckleberry viděl všechno zase až příliš černě, měl trochu zatemněnou mysl tou nedůvěrou. Vždy se mu ovšem zdálo, že předpokládat to nejhorší je nejvýhodnější. Buď má pravdu nebo je příjemně překvapený. Na tom není nic zlého. Jen ostatní to možná trochu štve. "Je lepší věřit, že jo a zbytečně na to nedoplatit." shrnul nakonec všechno, co mu proběhlo hlavou. Od chvíle, co se zvedla, se neustále usmíval. Bylo pro něj hezké vědět, že pro jednou není v něčem nejhorší. A přesto se nabídl, že jí pomůže se to naučit. Sotva ovšem stála, musel se začít plně soustředit, což se vyplatilo. Když ztratila rovnováhu, stačil ji zachytit, aby neskončila na zemi.

Měl pravdu, samozřejmě, že měl pravdu, jenomže pokaždé to tak přece nemůže být. Lidi umí i příjemně překvapit, doufala. Tedy ne ti mořští, ti jsou pořád o tom samém, ale ostatní by třeba mohli být...jiní. No, cynická sice byla, ale snažila se tomu zabránit. Víte, otočit to do opaku. Být naivní a věřit, že na každým kroku číhá i něco dobrýho, ne jenom nebezpečí a zrada. Jenomže to ji asi dělalo zranitelnější, než by sama chtěla. "Kdo ti tolik ublížil?" trochu zvědavě,hlavně tak zkoumavě se na něj podívala, jako kdyby chtěla odpověď vyčíst z jeho očí. Někdo přece musel udělat něco, čím nastal ten zlom. Tak to bývalo, ne? Alespoň tedy žila v přesvěědčení, že ano. Mezitím se s jeho pomocá postavila a hned zase ztratila rovnováhu. Naštěstí ji Huckeblerry zachytil, instinktivně ho chytila za paži, asi aby se přidržela. "Díky," zamumlala a pokusila se najít ztracenou rovnováhu. Bylo to těžké, udržet se na nohou. "Nohy jsou nepohodlný," hleděla na svoje nohy. Zahýbala prsty v písku, byl horký.