Pláž

...

Byla tak trochu divné. Teda mohlo to vypadat divně, jenomže ona byla mořská panna a nějaké plácání se ve vodě jí přišlo naprosto normální. Takže teď tak nějak plavala v moři poblíž pláže. Byl tu klid, kupodivu byla většina mořských uvnitř sídla, nad vodou. Toho se ale účastnit nechtěla, jelikož ona a chození po souši nebyli kamarádi. Respektive, asi by se před všemi ztrapnila, protože vlastně skoro chodit neuměla. Proboha, to by byl trapas. A tak plavala, což bylo zřejmě tak to jediné, co opravdu dobře uměla. Teda alespoň v to doufala, kdyby ani to ne, asi by si připadala ještě víc k ničemu. Jak tak plavala, dostala se ke skalkám, bylo to u pláže tam, kde voda není ještě mělká, ale dá se plavat. Nechtěla na písek, brzy by uschla a nohy neměla moc v oblibě. Hah, to zní vážně zvláštně. Nad hlavou jí prolétlo hejno ptáků, zřejmě mířili z Nimrastiru, to nebylo tak těžké uhodnout. Část pláže, kde se nacházela byla poblíž a oni si přes moře krátili cestu k lesu u Dorione. Občas zahlédla přelétat i vílu, jen tady si nebyla jistá, zda míří k elfům, nebo svým druhům z Ledového ostrova. V tomhle se trochu motala. Sledovala tak nebe nad sebou, opírala se o skalku a užívala si relativně teplého dne. Jen tu bylo hrozné ticho.

Byl čas vrátit se domů. Opět. Jako vždy, jeho slavná výprava za neznámem a velkým dobrodružstvím skončila sotva v půlce druhého měsíce. První tři týdny byly skvělé, jídla dost, celkem bezpečno, několikrát dokonce střecha nad hlavou, ale hlavně dobré počasí. Objevil pár nových míst, pár pěkných výhledů a pak začalo docházet jídlo, které by u toho uždiboval. Takže zase prodával, co našel a co měl. Přežíval ze dne na den a pak už toho začínal mít zase nad hlavu. Má toho nad hlavu teď. Měl hlad, měl žízeň, měl puchýře na rukou i nohou, odřený obličej, modřiny kam se podíváte. Prostě typický stav, ve kterém se vrací. Životní rutina a přitom rutiny tak nesnášel. Každopádně, chůze už byla jenom namáhavější a namáhavější, když měl teď pod nohama místo trávy písek. Každý krok byl namáhavý, ale potřeboval se nejprve opláchnout, než se zase nenápadně vplíží domů, jako by si šel jen zaplavat. On neplaval, ale viděl plavat někoho jiného. Nebyl si jistý, kdo to byl. Ještě byl daleko, ale netrvalo dlouho a už byl mnohem blíž, poznal ji. Byla to Harmony, ne, že by se s ní znal nějak extra, ale většinu lidí - oprava, mořských pan - tady znal. Stejně byl skoro vždycky pryč, neměl důvod se s někým sbližovat.

Byl klid, žádné kroky, které by přehlušovaly šum moře, kdoví proč, ale vždycky jí přišlo, že jsou kroky mnohem hlasitější. Jo, asi to nedávalo smysl, ale to celkově bylo Harmony docela podobné. Něco, čím byla prostě jiná, než ostatní, ale přitom stejná, jako ostatní mořské panny, měla něco divného. Teď si ale mohla užívat toho šumu moře, jelikož žádný jiný rušivý zvuk tu nebyl, nebo jej alespoň nevnímala. Zda úmyslně, či neúmyslně, to už byla otázka do pranice. Po čase, když tam tak plavala a mučila se daleko od společnosti, přeci jen něco zaslechla. Ano, správně. Kroky. Kroky, plynulé a žádné zastávky, škobrtnutí, ani nic podobného. To bylo divné, většina mořských chodí, jako by měli něco v kalhotách. Tomu se jen tak pro jistotu vyhýbala. Občas, když je dojel navštívit nějaký tupec, smál se jim za tu pitomou chůzi a ona měla sto chutí na něj seslat obrovské mořské vlny, až bude ve vodě, čvachtat se s všemi těmi mořskými kráskami. Za tu se, mimochodem, nepovažovala. Přišla si spíš jako odpad společnosti, skoro s nikým se tu nebavila, oni se nebavili s ní, žila osamělý život, bez přátel a bez rodiny. A tak, i když původně nechtěla, otočila hlavu a pohlédla na příchozího v naději, že to snad bude někdo, koho trochu zná. Znala. Když byla malá, jako ještě vážně hodně malá, malinká mořská panna, byl to ten kluk, co si hrál venku. A potom, postupem času,prostě začal mizet. Odcházel a vracel se po pár měsících přesně takhle potlučený. Zaujatě ho sledovala, než připlavala ještě o něco blíž, kam ještě mohla, než začala mělčina. "Jsi zpátky," zaraženě ho pozorovala tak, jako vždycky, když ho po dlouhé době viděla. Nebyli přátelé, to ne. Bohužel. Byl příliš nestálý a Harmony byla připoutaná k jednomu místu.

Zdálo se, že nejevila zájem. To byl nejspíš důvod, proč nepozdravil. Skutečnost je ale taková, že by nepozdravil, dokud by nepozdravila ona. A možná ani tehdy ne, podle nálady. Teď měl ale pocit, že neměl náladu žádnou. Byl prostě naprosto vyždímaný, chybělo mu tolik energie, že by nejraději padl na kolena do vody. Udělal by to, kdyby tady nebyla ona, měl potřebu zachovávat si důstojnost. Ačkoli si nejspíš nikdo kromě jeho samotného nemyslel, že nějakou vůbec má. A pak nakonec něco řekla, všimla si ho a dokonce projevil zájem. To se moc často nestává. Zaměřil na ni svůj pohled a jen trochu svraštil čelo. Z části proto, že ho překvapil její hlas a z části proto, co řekla. Ani nevěděl proč. "Jsi pořád tady." odvětil jednoduše, trochu suše možná. Kromě záchvěvu hlasivek a jiného výrazu se nic nezměnilo, stále se přibližoval k vodě a když už byl dostatečně blízko, pomalu poklekl, nabral do dlaní trochu vody a pokusil se trochu omýt si obličej. Pálilo to, vždycky to pálilo, jak se mořská sůl dostala do rány, ať byla sebemenší.

On byl vždycky tak...nepříjemný. Přišlo jí, že kdykoli s ním mluvila, a že to vlastně bylo zřídkakdy, vlastně s ním promluvila tak párkrát za život, nikdy se moc neodvážila, přišel jí prostě mimo její svět, jako kdyby ani neměla nárok na něj mluvit. Nepatřil k nim, ne duší. Nebyl jako mořští, vůbec se tak nechoval, vracel se sem jen z nutnosti a o zdejší lid se nezajímal, nebyl jako ti princové, ani drbny, které by se na něj slétly, kdyby ho uviděly. Taková spíš zase nebyla ona. Jen ji to překvapilo, vidět ho. Bylo to jakýmsi způsobem šokující, cítila selhání, sama nikde nebyla a on se teď vrátil z dalšího svého dobrodružství. Kéž by někdy něco takového podnikla i ona, ale zdravý rozum a pud sebezáchovy jí to zakazoval. A tak na něj dál zírala, ano, už opravdu zírala, zaujatě, zkoumavě. Na jeho poznámku nezareagovala jinak, než pouhým nakrčením obočí, nikdy jí neřekl nic pěkného. Nikdy. Asi protože se spolu nikdy moc nebavili. Když ho tak sledovala, jak se snaží umýt si tvář, cukl jí koutek. Považovala ho za někoho opravdu zajímavého. Nebo prostě jen zajímavějšího, než všichni ti nudní, stejně se chovající mořští muži, co byli všude kolem. Dostala se do mělké vody, jen kousek od něj, pak už váhala. Nakonec na něj mávla, zatímco seděla v písku do stehen -totiž ocasu- ve vodě, čímž mu pokynula, aby přešel blíž k ní. "Pomůžu ti, vždyť si nevidíš na tvář," to je potom to umývání docela těžké, víte?

Neviděl se už nějakou dobu, možná dva týdny, co viděl svůj odraz v okně nějakého kočáru. V té době měl jen škrábanec na obličeji, ale když se vracel, dral se nějakým trním a byl si stoprocentně jistý, že jeho obličej utržil nějaké rány, stejně jako ruce, kterým se ho snažil marně ochránit. Ale nestěžoval si. Vždyť už to pro něj opravdu byl v podstatě denní chleba. Škrábanec sem, škrábanec tam. Až když se nahromadí, usoudí, že je na čase se pokusit něco udělat. Vždycky to skončí tím, že se vrátí domů. Domovem by tohle místo ale nikdy nenazval, protože se tady jako doma nikdy necítil. Vždyť byl míšenec. Nebyl ani mořský muž, ani cokoliv, co byl jeho otec zač. Byl prostě nějaká splácanina a ani nevěděl čeho. Když promluvila, uznal, že by to pomohlo. Neměl tušení, co se snaží omýt. Setřel si od očí vodu, znovu se zvedl a popošel blíž k ní. Jakoby nemohl přijít ona. Ale on od ní něco potřeboval, bylo férové k ní aspoň dojít. Sedl si k ní, protože ona si logicky stoupnout nemohla a nahnul se k ní, aby měla jeho obličej v lepším dosahu. "Díky."

Zatímco ho sledovala tím svým typickým pohledem, on se zvedl a přešel k ní. Došla by, to jo, ale neměla nohy a tady se jí fakt dost blbě plavalo, jelikož pomalu už ani nebylo v čem. A než by uschla, trvalo by to dlouho, navíc by stejně tak byla dlouhá doba, než by k němu dokulhala. To si raději počkala, než on dojde k ní. Což se stalo, sedl si vedle ní, jelikož ona se postavit samozřejmě nemohla, což ocenila, vážně byli i blbci, kteří by čekali, než to nějak vymyslí, nebo po nich hodí nějaký zkázonosný kukuč. Když se objevil vedle ní a nahnul se, jemně se usmála a pravou rukou zamířila k jeho tváři. Poděkoval jí, to bylo doslova to nejhhezčí, co jí kdy řekl. Vážně. Ale jak už jsem říkala, nikdy spolu moc nemluvili. "V pohodě," pokrčila rameny a bez dalšího okecávání mu setřela z tváře špinavý flek, nebyla si jistá, jestli je to od bláta, nebo tak něco, nebo je to jen prach. Musel se při tom jeho dobrodružství docela nadřít, jak ho tak sledovala. Ale šlo to pomalu. "Sundej si tričko," nezačíná tu být trochu vedro? Ha, to byl jen vtip, vlastně to tričko chtěla použít, aby to šlo líp. To umývání jako. "Ale jestli máš nějakou hadru, bude stačit i to," rychle dodala v doufání, že snad pochopí, proč to.

Ne, že by něco očekával, ale rozhodně čekal, že bude její ruka trochu jemnější. Takže když se z něj snažila dostat to, co na tom obličeji měl, nemohl si pomoct a prostě občas trochu stáhl svaly v tváři, jako by to snad mělo být méně nepříjemné. Ale stejně to byla výhoda, až se vrátí, aby se najedl a vyspal, nebude vypadat jako bezdomovec. Tím sice nějakou dobu byl, ale o to už se nikdo nestará. Touhle dobou už ne, všichni ví, že se vždycky vrátí. Až se mu jednou jeho dobrodružství stane osudným, nikdo nebude mít ani tušení, ale popravdě ho něco takového vůbec netrápilo. Staral se hlavně o přítomnost. Když mu pokynula, aby si sundal tričko, otevřel jedno oko a pořádně ji projel pohledem. Na chvíli neměl tušení, co si myslet. Naštěstí ho ale ujistila o dobrých úmyslech. Ne, že by to druhé byl špatný úmysl, ale chápeme se. Pak si tedy sundal tričko, trochu namáhavější úkol, než se mohlo zdát, když teď bylo promáčené. Ale zvládl to. Úspěch. Pak jí tričko podal, tentokrát už otevřené obě oči. "Proč tak sama?" pronesl, vlastně tak trochu z nutnosti, protože trapné ticho činilo situaci horší, než doopravdy byla.

Vážně se zdál zprvu trochu překvapený tím, co po něm chtěla, ona sama by asi byla, kdyby to po ní někdo chtěl, ale to možná tím, že jako mořská panna vlastně trička nenosila. Takže se situace mohla zdát ještě podivnější, než doopravdy byla, holka v podprsence tu po Hucklebberym chtěla, aby si sundala tričko. No a on si ho nakonec vážně sundal. Snažila se pořád sledovat jeho tvář, ale bylo to skoro takové, jako by bylo pro něj, kdyby ona neměla tričko. Vlastně nemá. Tak tu podprsenku. Byla to vůbec podprsenka? Víte co? Říkejme tomu vodní tričko z kolekce "mořská panna." Tohle fakt nemohlo být ještě podivnější. Když se jí to tričko tedy dostalo do rukou, namočila ho do vody a opatrně mu smyla ty šmouhy z tváře. Tentokrát mohla být jemnější, navíc to šlo mnohem lépe, sice pořád docela pomalu, protože nechtěla příliš drhnout, ale lépe. "Ze stejného důvodu jako ty odcházíš," odpověděla na jeho podivnou otázku, "nepřijde mi, že k nim patřím, ale taky je to jenom pocit," asi by víc uvítal nějakou jednoduchou odpověď, jenomže pokud na něj nebyla naštvaná, té se rozhodně nedočká. "Předpokládám, že se ti po nás zrovna dvakrát nestýskalo, tak proč se vracíš, jídlo, nebo jsi už příliš otlučený a potřebuješ si chvíli dáchnout?" povytáhla zvědavě obočí, zatímco mu utírala špinavé čelo.

Doslova vyrostl mezi ženami v podprsence a mužích bez trička. Nebo prostě mezi lidmi s oblibou v podmořské módě. Takže mu nepřipadalo divné, že tady teď jedna dívka sedí v podprsence mořské panny a otírá mu jeho vlastním tričkem špínu z obličeje. Oči už nechával otevřené, ale kdykoli se k nim s látkou přiblížila, přivřel je. Vesměs ale pohledem skenoval ji. Neměl kam jinam se dívat. "Tobě připadá, že k nim nepatříš?" pronesl s nefalšovaně pochybovačným tónem a ušklíbl se. "Proč si to zrovna někdo jako ty myslí?" dodal po chvíli, s naprostým nepochopením a možná by se byl dokonce i zasmál, kdyby se nechtěl vyhnout slané vodě v ústech. Její důvod opravdu musel být jen pocit, byla přece jako ostatní mořské panny. Když se namočila, měla ocas, když uschla, měla nohy, byla nádherná, stejně jako ostatní, možná dokonce víc. Z jeho pohledu neměla důvod nezapadat. Na druhou stranu tady byl on, když se namočil, měl nohy a když uschnul, měl pořád nohy, jediné co dokázal, podobné tomu, co měli oni, bylo dýchání pod vodou. Jinak vůbec nezapadal. On byl jiný. "Shrnula jsi to docela dobře, čekáš, že bych se vrátil, protože mi chybí maminka nebo kdokoli jiný tady?" tentokrát se uchechtl, byl to opravdu nesmysl. K nikomu tady neměl žádné silnější pouto, než jako ke spoluobčanovi. Byl jiný a všichni to věděli. S nikým tady neměl nic společného.

Ty jeho pitomé, přitom tak skvělé vlasy, jí trochu bránily v tom umývání, ale jakmile bylo čelo hotovo, bylo to už jednoduché. U tváří byla zvlášť opatrná, měl tam totiž nekonečně mnoho všelijakých škrábanců a kdoví čeho. Jeho udivení se nedivila, nechápal to, pro něj byla stejná, jako ostatní. "Jasně, plavu ve vodě a mám ploutev jako nějakej delfín, takže jsem automaticky jako oni," zavrtěla hlavou a pousmála se, přeci jen, když to tak říkala, vážně se zdálo, že je stejná, jenomže i když to byl její druh, prostě se něčím lišili. "Protože i když jsem zdánlivě stejná, do jejich komunity šťastných ryb jsem nezapadla," pokrčila rameny, zase tolik ji to netrápilo, byla zvyklá a změna byla nemožná. Leda, že by se změnili všichni kolem ní, ona se totiž měnit nehodlala. Když jí odpověděl, nepřišlo jí, že je na to nějaká správná reakce, tak jako tak řekně něco pro ni typické a bude vypadat jako blbec. Další věc, proč zřejmě nezapadala, mořské panny byly nesmělé a roztomilé, nebo smělé a nespoutaně krásné. Navíc jí přišlo, že je jedna z mála hnědovlasých mořských panen, blondsky kam se podíváte. Jenomže teď tu momentálně nikdo nebyl. "Víš, kdyby ses s někým dal víc do řeči, třeba by ti chyběl," a hele, ona by mu taky mohla chybět, kdyby se s ní někdy bavil, jenomže nebavil a popravdě byla docela překvapená, že si vůbec její existenci pamatuje. Musel vidět spoustu tváří.

Držel jako kočka, když ji hladíte pod krkem. Na jednom z mála míst, kde se bezpečně může kočka podrbat. Asi není úplně jako kočka. Opravdu. Nezkoušejte ho drbat pod krkem, nebude spokojeně vrnět. Ani teď by nevrněl. Nebylo to totiž vůbec tak příjemné, jak by se mohlo zdát. Ta slaná voda opravdu pálila v každém škrábanci a cítil, že jich bude dost. Pak najednou vyprskl. Ne, jakoby vyprskl vodu nebo jinou tekutinu, jen vzduch. Jako by se nechtěl zasmát, ale zasmál. Neměl tušení, proč mu ta věta připadala tak vtipná. Byla tak podivná, že byla vtipná. Ta věta. Ne Harmony. I když. Možná tak trochu. Ta byla spíše podivně jiná, tajemná. Proto se mu líbila, aspoň pro teď. "Delfín mezi kosatkami nebo kosatka mezi delfíny?" pronesl, spíše pro sebe, ale stejně nahlas, jako by mluvil k ní. "Taky jsem se k nim nepřidal. Jsem spíš pelikán mezi delfíny." to by ho mohlo trochu vystihnout, pelikán mezi delfíny. Vůbec to nedávalo smysl, tak se cítil ohledně svého život. Nedává smysl. Kdyby věděl, kdo je jeho otec, možná by smysl dával. Nebo by aspoň někam zapadl. Ke svému otci nebo ke stejným míšencům. Možná. "S tebou jsem se do řeči dal." ohradil se "Ne, že bys byla jediná." podotkl hned poté a poušklíbl se.

Když tak vyprskl, trochu sebou škubla a stáhla ruku k tělu. Zmateně ho sledovala s povytaženým obočím a cítila se blbě. I když to zřejmě nebyla pravda, zdálo se, že se směje jí, jenomže to byla pouze ona a její vztahovačnost. Potom se ale nakonec ukázalo, nebo si spíš ona uvědomila, že to nebylo kvůli ní, ale spíš o to, co řekla. Tak hele, mohla mít zase na pár sekund pocit vítězství, že řekla něco, co ho rozesmálo. Alespoň něco. Jeho reakce se ale zdála mnohem zábavnější, než ta její věta. Jo, fakt se zdálo, že byl ve všem mnohem zajímavější. Toulal se kdoví kde a jeho otec byl všem neznám, takže kdoví, čeho je vlastně míšenec, byl vtipný, vypadal dobře a bylo kolem něj takové to atraktivní tajemství, otazník. A tak se prostě jen pousmála. "Toť otázka," sama nevěděla, jestli by se přirovnala spíš k té kosatce, nebo delfínovi. Možná kosatce, ale kdoví. Ono je to vlastně docela jedno, i když to není to stejný, ale tak whatever. "Mně přijdou pelikáni super," uchechtla se. Proboha, Harmony, ty seš tak hrozně trapná. Nebo to tak bylo jen v její hlavě, ale to je taky jedno. Vrátila se tedy raději v umývání jeho tváře. "Probůh Huckleberry, můžeš říct něco pěknýho, aniž bys to potom zkazil?" zakroutila nad ním hlavou a setřela poslední šmouhu. Tvář byla hotová, teď by mohl smýt i ten zbytek.

Trochu naklonil hlavu na stranu a věnoval jí pohled říkající 'to jako vážně?' Pelikáni. Pelikáni jsou super. Kvůli velkému zobáku nebo protože umí létat. Nic z toho se mi nezdálo super. Tedy v tom případě, když představil sebe jako pelikána. Když si představí pelikána jako nějakého pana Pelikána, asi je docela super. Ale pelikán Huckleberry se mu tak super nezdál. Ne, když byl obklopený delfíny. Nebo kosatkami. Asi by v tomhle případě uvítal delfíny, měl pocit, že by ji kosatky sežraly. Takže to nejspíš byly kosatky. Počkal s odpovědí až na to poslední setření a pak si vzdychl. "Zaprvé, už mi prosím nikdy neříkej Huckleberry, zníš u toho jako moje babička. A zadruhé, jo, to umím taky, jenom jsem nechtěl vypadat jako úplně nespolečenský pako." pronesl s mírným úsměvem

Tak fajn, snažila se znít jako cool v pohodě člověk, ale nebyla cool v pohodě a rozhodně ne člověk. No a tak se její snaha nevyplatila, asi. Pelikáni, jak ho vůbec napadli pelikáni? Zřejmě jako ji delfíni, náhodným výběrem prvního slova, které ji napadlo. Jeho. Obojí. Když zareagoval na tu její poznámku svou vlastní, chudák Harmony, mimochodem, stejně se musela uchechtnout. To bylo srandovní, vážně. Teda myslím. A hele, alespoň zná svou babičku, no a jinak, jelikož už jí to řekl, samozřejmě, že mu bude říkat Huckleberry, náhodou to bylo skvělé jméno, takové divné, sice chudák on, ale stejně jí přišlo fajn. Proč všechno kolem něj bylo zajímavější, než cokoli na ní? "Jasně, Hucklebbery, píšu si," cukl jí pobavením koutek, už jen kvůli tím oslovením alá jeho babička. To bylo vtipný, ne? "Jenomže ty jsi nespolečenský pako," poznamenala potom, ale přišlo jí to příliš tvrdé, to asi jen jí.

Možná by mohl mít důvod se sem vracet, ale když se nevrací ani kvůli té tříčlenné rodině tady, jak by se mohl přimět vracet se kvůli přátelům. Dle jeho názoru byla nejdřív rodina a až pak přátelé. Ale jelikož jeho rodina stála za houby, možná by měl něco jiného postavit na první místo. Ne, že by svou rodinu neměl rád, jen mezi ně prostě nepatřil. Jako všude jinde, byl prostě jiný. "Rád bych nějak zkomolil tvoje jméno," promnul si jednou rukou kořen nosu a naposledy se pokusil vzpomenout na její jméno. Ale měl pocit, že ho ani nikdy neslyšel. "Ale neznám ho a jelikož jsi mořská panna, stejně budeš mít nějaký dokonalý, se kterým by to byl nemožnej úkol." pokračoval a raději na další slova nereagoval. Ne, že by byl naštvaný, spíš by měl potřebu se zase zasmát a dneska se smál už docela dost. To nebyl ten důvod, možná ho to trochu ranilo. To mohl být ten důvod. Ale realita taková byla, byl sice společenský, ale neměl společnost, ke které se přidat a z nedostatku zkušeností z něj vzniklo nespolečenské pako.

Nad jeho poznámkou se uchechtla a zakroutila hlavou. Jasně, že nezná její jméno, jak by mohl? Kdežto ona to jeho znala, znal ho skoro každý, kdo se nějak zajímal o více, než jen o sebe. A jelikož do těch skupinek tady nepatřila, opravdu se zajímala o druhé a o to, co se tu děje. Jako skutečně děje, ne o nějaké blbé drby. Ty nesnášela. Většinou to stejně nebyla pravda, nebo jen tak naoko z poloviny, aby se neřeklo. "Vlastně ne," zakroutila nesouhlasně hlavou, když se zmínil o dokonalosti jmen mořských pannen, to její by se určitě zkomolit dalo, vlastně to dělali všichni. Jednou jí říkali dokonce i Flétna, protože jim to přišlo vtipné. Blbci. Tehdy jí bylo tak sedm. "Jmenuju se Harmony, třeba si to zapamatuješ," i když zřejmě neměl ani důvodu, asi zase odejde a nikdy se neuvidí, nebo se pak vrátí a ona ho zase bude sledovat, jak je plameňákem mezi kosatkama, nebo delfínama, protože se ještě nerozhodla, co ostatní jsou. Zkrátka a dobře, jak bude tak skvěle jiný, vždycky vyčníval. Možná proto si ho zapamatovala. Když na něj tak koukala, právě teď, v tuhle chvíli a z blízka, všimla si, jak je jeho tvář zničená. A taky jedné šmouhy, kterou přehlédla. Jeho tričkem tedy šmouhu setřela.

Jako by to bylo možné. Mořští měli vždy nějaká úžasná jména, která jim ostatní záviděli. Ani v tomhle Huck nebyl stejný. Ale je pravda, že jeho jméno v království snad neměl nikdo. Huckleberry. Koho by to jméno jenom napadlo. Taky se mohl jmenovat třešeň. Nebo jahoda. "Harmony." zopakoval po ní. Jak říkal, dokonalá jména mořských. Ale něco by se snad vymyslet dalo. Harmonika, možná. Ale popravdě řečeno, nijak se mu její jméno komolit nechtělo. Harmony se mu líbila. To jméno. To jméno se mu líbilo. "To zvládnu, nic složitého." dodal po chvilce s menším úsměvem. Až když mu setřela snad už poslední šmouhu, tak si prohrábl vlasy. Potřeboval se vykoupat. Nutně potřeboval koupel. Cítil, že ve vlasech měl nějaký bordel. "Kde jsou vůbec všechny kosatky?" porozhlédl se, ačkoli si byl jistý, že nikoho neuvidí. Už když přicházel, tak nikoho neviděl. "Já jen...Jakým místům se vyhnout."

Její jméno zopakoval, když to slyšel bez toho posměšného tónu, znělo to vlastně líp, než by si myslela. Vlastně dobře, dost dobře. Cukly jí koutky do lehkého úsměvu, který však zmizel stejně rychle, jako se objevil. Teď by ji ještě zajímalo, jestli si to jméno opravdu zapamatuje, nebo to jen tak řekl, aby vypadal jako ještě víc super, než působil doteď. Bylo to divné, víte? Takhle se tu s ním bavit. To se nikdy nestalo, vlastně ona se nikdy s moc lidmi, nebo spíš mořskými, nebavila. On byl taky mořský, jenom ne tolik. Taky by se raději nadobro zbavila té pitomé ploutve a chodila po zemi jako ostatní. Jako on. Ono jí to nešlo, raději zůstala ve vodě, než aby vypadala jako blbec. A taky asi neměla důvodu vyjít z vody. Navíc se většinu času starala o ryby, jen ne teď. "V sídle, jsou tam všichni, mají jednu z těch jejich otravných sešlostí," odpověděla a uchechtla se.Bylo fajn, že tu najednou byl někdo, kdo je taky moc nemusel. Nebo s nimi alespoň nechtěl trávit čas. Nedivila se, musel znát tolik zajímavějších lidí. "Můžu mít otázku?"

Ani si nepamatoval, kdy byl na jedné z těch sešlostí naposledy. Asi když byl ještě malý, něco kolem deseti let. Pak už tam chodit nechtěl. A ve dvanácti začaly jeho výpravy. Nikdy nevěděl, jak se na těch sešlostech chovat. Měl by se snažit zapadnout, bavit se s ostatními jeho věku, zatím co ho pronásledovaly pohledy ostatních a nakonec posmívání, protože byl prostě poloviční. Nebyl pro ně dost dobrý, ať se snažil, jak chtěl, takže to po nějaké době prostě vzdal. "Je fakt pěkný slyšet, že nejsem jedinej, kdo je nesnáší." ušklíbl se. Ty sešlosti. Myslel tím sešlosti, ale mohlo to vyznít všelijak. Taky mohl nesnášet mořské. Byl pravda, že je neměl v lásce. Neměl nikoho zrovna v oblibě. "Jen do toho." pokynul, ačkoli se trochu děsil. Když se někdo zeptá, jestli se na něco smí zeptat, bylo jasné, že to bude něco vážného. Nerad se s kýmkoli bavil o něčem vážném.

Sešlosti byly vážně na nic, mořský panny v jedný místnosti klábosily o kdoví čem, možná by to věděla, kdyby tam někdy šla, ale byla tam jen jednou, nebo dvakrát, stačilo jí to. Ostatní mořští se zase bavili o těch svých věcech, kterým by zase nerozuměla, ani kdyby chtěla. I když by možná měla blíž k těm mužům, než pannám s blonďatýma loknama, všechny tak jemné a laskavé, rozkošné a úžasně dokonalé. To bylo mimo ni. Alespoň si to myslela. Vždycky si přišla příliš upřímná a ostrá, narozdíl od nich. Byly tak milé, milé... O to se ale taky snažila, asi aby neodehnala všechny hned na potkání. "Nápodobně," souhlasně přikývla a jemně se usmála, takovým tím svým typickým úsměvem, jako kdyby se snad ani usmívat nechtěla, ale přitom to byl milý úsměv. Byla trochu podivná, zjevně. Další věc, kterou se odlišovala. "Tak jo," znělo to vážně, jako kdyby se chtěl zeptat na něco hodně důležitého a pro ni to vážně důležité bylo, nevěděla, jak pro něj, "jaký to tam je?" venku, myslela venku. Mimo Lienoras, tenhle pitomej ostrov, kterej měla stejně nějakým způsobem ráda.

Připravovala se, jako by mu měla přečíst výsledek soudu. Nebyl si jistý, za co by byl souzený. Mohlo toho být tolik. Nejspíš krádež, to by bylo nejvíce pravděpodobné. Určitě by to bylo v tom období, kdy už mu došlo jídlo, ale zoufale se nechce vrátit domů. Párkrát už to udělal. Na nějakém trhu bylo dost lidí a tak nenápadně sebral jablko nebo chléb. Nic moc velkého, nikdo ho nikdy nechytil. Ale nemůže se to povést vždycky. Teď si musí zase nahrabat nějaké peníze, než se někam vydá. Její otázka ale nebyla vůbec vážná. Ani ho nepřekvapilo, že se ptá. Že ještě vůbec nikdy neodešla. Očekával to. "V podstatě jako tady," začal trochu nezaujatě "Jen moc často nepotkáš mořskýho a nikdo tě nepodezřívá, že jsi jiná. Všude můžeš začít s čistým štítem a lidi o tobě ví jenom to, co chceš, aby věděli." dokončil. Opravdu to nebylo tak odlišné, příroda v podstatě všude stejná, všude stejné stromy, všude stejná tráva, jen lidé se zprvu zdají jiní. Ale po nějakém čase se i oni zdají všichni stejní.

Zaujatě na něj koukala a vyčkávala na jeho odpověď. Chtěla vědět všechno, protože sama to zažít nemohla. Ráda by, jenomže na to nebyla dost...jako on. Byli odlišní, ne tím, že ona měla ocas a on se mořským nepodobal, možná spíš tím, že on se odvážil svůj svět opustit. Nebo spíš opustit svět jiných a do toho svého se teprve vydat. Bylo to asi předvídatelné, její otázka, nebo rovnou ona. Nikdy si nemyslela, že by byla moc spontánní nebo někdo, u koho lidi nikdy neví, co udělá. Ba naopak. I když byl fakt, že občas svoje okolí představila, to bylo ale spíš tím, že viděli co chtěli vidět a ona říkala přesný opak toho, co chtěli slyšet. Už si na to asi zvykli, proto trávila čas sama. "To by bylo super," skoro posměšně se uchechtla, spíš tak na sebe, protože jí přišlo, že by bylo fajn, kdyby o ní najednou nikdo nic nevěděl, asi to tak připadalo jenom jí. Nebo kdoví. "A co nějaký zážitky?" chtěla slyšet prostě všechno ze světa, jaké jsou víly a elfové, nebo jestli jsou čarodějky vážně tak hrozné, jak se o nich říká.

Bylo to skvělé. Bylo to úžasné, když od vás najednou nikdo nic neočekával, když najednou nikdo nevěděl, že nikam nepatříte a když nikdo nemá předsudky. V každém městě můžete být někým jiným, kýmkoli jen chcete a nikdo nebude nic zpochybňovat, protože vás nikdo nezná. "Jo, je to super." potvrdil s naprosto upřímným úsměvem. Pak přišel čas na zážitky. Nebyl si jistý, co chtěla slyšet. Většina jeho oblíbených zážitků byla naprosto bez dobrodružství. Třeba jen fakt, že se dotkl jednorožce, když mu nad hlavou přelétl pegas nebo když se prolétl nad údolím pomocí vílího prachu. To vlastně bylo dobrodružství. Bylo to děsivé a ne tak snadné, jak se zdá. "Jednou jsem letěl. Vílí prach." pronesl a v hlavě hledal tu přesnou vzpomínku, přesně to, co viděl. "A vlastně to vůbec nebylo tak kouzelný, bylo to tak děsivý, že jsem se málem po-to." zasmál se, když si sám představil v tom prvním momentě. Málem se zřítil hned, co se vznesl.