Pláž

Byla pořád tady, na několika stejných místech v rozsahu pár kilometrů, nedělo se tu nic, co by stálo za zmínku a její život byl více stereotypní, než je zdrávo. Řekla by. Zkrátka a dobře, dobrodružství v jejím životě byla naprosto ojedinělá, jestli teda vůbec nějaká byla. Což by se dalo považovat za poněkud smutné, takové depresivní, když člověk nedělá vlastně skoro nic. No, člověk, mořská panna. Svým způsobem ale člověk byla taky. Všichni z části byli, nebo byli naopak lidi zčásti jimi. Těžko říct. Když tak ale přemýšlela nad svým nudným a nezajímavým životem, mohla si jen představovat, co všechno mohl zažít on. Skvělé cesty, nádherné výhledy, úžasné zážitky a to všechno jen pro jednoho člověka. Pro něj. Jemu se to dělo, nikomu jinému, koho znala. Jen jemu. A jak úžasné to muselo být. Když tedy začal mluvit, doufala, že toho řekne trochu víc, ale co už. Alespoň tohle. Nad jeho poznámkou se zasmála a potom kývla hlavou, asi tak spíš pro sebe, nebo aby dala najevo, že slyšela každé jedno slůvko. "Takže díky vílímu prachu můžeš opravdu létat?" to už byla spíše řečnická otázka, pro ni to dosud byly jen povídačky, nikdy to nezkusila a tady u nich by se prach jen těžko sháněl. Žádné víly tu nebyly.

Už si ani neuměl představit, že by strávil na jednom místě tak strašně dlouhou dobu. Jako ona. Nevydržel by to, neměl tušení, co by dělal tak dlouho jenom tady, mezi lidmi, kteří ho ani nepřijímají. Vlastně opravdu příjemné, když se aspoň na chvíli někam zařadíte a nevyčníváte. Kdy po vás ostatní koutkem oka nekoukají jako na blázna. "Jo, můžeš. Ale netrvá to tak dlouho, musela bys u sebe mít pytel, aby ses vůbec někam dostala." A také to není tak snadné. To už říkal, ne? Více než jednou? Ne, řekl to jen jednou, jen hlavou mu to prolétlo tak desetkrát. Ale ten výhled za tu námahu stál. Všechny výhledy. Ty nejkrásnější byly vždycky nejtěžší k dosáhnutí. Nebo na nějaký prostě jenom náhodou narazil, jen nebyl tak krásný. "Možná by ses jednou taky měla někam podívat." podotkl, ale byl si téměř jistý, že by to stejně neudělala. Nikdo tady nikdy nikam neodejde. Jen on.

Ona trávila většinu času ještě níž, než byla pevnina, pod vodou, hluboko, hluboko u mořského dna, tam, kde by jeho nikdy neviděla. Nebo možná ano, kdyby měl ploutev, mohl se přeměnit, třeba by tu taky zůstal. S jeho matkou, rodinou. A s ní. Třeba by byli i přátelé, ale ne. Byl by stejný jako ostatní a to by se jí nelíbilo, nebavila by se s ním, nebo by se on nechtěl bavit s ní. On ale ploutev neměl, odmalička jí přišel zajímavý a naprosto odlišný od všech, které znala. Možná, že byl egoista a blbec, kdoví, neznala ho, ale nebyl stejný jako ti, mezi kterými vyrůstala. Přesto k nim patřil stejně tak, jako i ona. Nehledě na to, že ocas neměl. "Je jedno jak dlouho to trvá, stačilo by to," doopravdy stačilo, zkusit něco nového, něco, co nikdy neudělala, by pro ni byl ten nejlepší zážitek v životě. Tohle bylo ale taky poprvé, poprvé, co se s ním bavila dýl, než pár sekund. Naopak, bylo to už pár minut. Většinou se s nikým moc nebavila, i když se o konverzaci snažila, nepřišlo jí to zábavné. Ale tohle ji vážně bavilo. On ji bavil. "To bych ráda," přikývla s úsměvem, ale ten přeci jen po chvíli uvadl. "Ale nemůžu, neumím chodit," většina mořských uměla alespoň trochu, jenomže ona by se dřív někam doplazila, než došla.

Když si to teď uvědomil, bylo vlastně docela fajn někomu říkat o svých zážitcích. Svým způsobem je tak znovu oživil, jako by se to znovu dělo. Ale jak by měl popisovat zážitky, ve kterých se v podstatě nic nestalo? Ty nejlepší trvaly pár vteřin a když se o nich mluví, naprosto ztratí svoje kouzlo. Takže je lepší ten zážitek ukázat, nemluvit. "Jo, stačilo to. Asi už to ani zkoušet nechci, upřímně řečeno." odvětil s úsměvem. Opravdu to bylo namáhavé a děsivé, svět ze vzduchu, když pod sebou nic nemáte. Děsivé. Ale jízdu na pegasovi by si rád vyzkoušel. Na to ještě odvahu měl. "Jestli ty neumíš chodit, tak já neumím plavat." pravda byla, že plavat uměl. Vždyť žil mezi mořskými, byla by hloupost neumět plavat. "Není to nic, co by se nedalo naučit." pronesl klidně a promnul si kořen nosu.

Bylo docela fajn poslouchat něčí zážitky, jen kdyby se podělil o víc z nich. Jednou by taky ráda zažila ty nebezpečné věci, o kterých si mola ale nechat jenom zdát, protože jejím největším problémem byl strach. To, že neumí chodit, to byla jen výmluva, i když to opravdu neuměla. Ve skutečnosti by se asi bála, ona si totiž svého života docela vážila a zrovna moc těch sebevražedných myšlenek neměla. Vlastně žádné. Pud sebezáchovy, víte? Nebo tak něco. Potom se jen krátce zasmála, jo, muselo to být hrozné, ale lepší než plavat. Pořád dokola a dokola plavat na těch samých místech. Taky se tak lidi cítili, když pořád chodili po té samé trávě, písku a hlíně? Asi ano, jen pro ni by to byl zážitek. Krásný, nutno podotknout. Kdyby jen tak uměla chodit... Jenomže neuměla. Ani pořádně nevěděla, jak na to. "Ale ty umíš plavat," uchechtla se, věděla to, protože ho viděla plavat. Už dávno, ale plavat určitě uměl, šlo mu to. Rozhodně lépe, než jí to chození. "Ale já ani nevím jak," povzdechla si. Samozřejmě, že by ráda chodila, připadala si nechopná, jako třeba nějaký novorozenec.

Chůze určitě nebyl ten problém. Možná částečně, ale pokud by opravdu chtěla někam pryč, chodit by se naučila už dávno a nic by ji nezastavilo. Měla kotvy. Něco a někoho, co ji tady drželo. To, čeho se on zbavil už hodně dávno. Možná to byl jen strach z neznámého, ten měl zprvu taky. Ale odhodlání bylo silnější, chtěl pryč, protože tady se mu nelíbilo. Poprvé bylo těžké odejít, všechno známé opustit. A pak to najednou byla ta nejlepší a nejsnazší věc, kterou kdy udělal. Tak trochu poznal sám sebe, když kolem sebe nikoho neměl. Možná by jí to prospělo. Stejně jako jemu. "Když vylezeš a uschneš, tak tě to naučím." pronesl jednoduše, ale myslel to naprosto vážně. Neměl tušení, jak ji to naučit, ale nějak to půjde. Ostatně jako všechno na světě. Všechno se dá naučit a na všechno se dá zvyknout, jen se musí chtít. A když bude chtít, tak uschne a nechá ten ocas přeměnit na nohy.

Samozřejmě, že by chtěla Lienoras opustit, jednou. Popravdě, neměla to tady zrovna dvakrát nejraději, ale nic neříkala. Jen si myslela to, co si myslela, občas protočila očima a nechala mořské býti mořskými. Těmi typickými, nudnými a ohranými mořskými. Alespoň pro ni. A pro ostatní? Asi to byla zábava. Být takhle obyčejný a nudný, pro ni ne. Ona taková nechtěla být, ani být mezi takovými. Bylo to složité, protože se jí ale zároveň nechtěla opustit tu jistotu a stereotyp, které tu měla, i když to ze srdce nesnášela. Bylo to prostě neskutečně těžké, pro ni. Na přemýšlení, byla špatná v rozhodování. Teď měla taky na výběr, buďto zůstane ve vodě a pokusí se to nějak zamluvit, nebo prostě vyleze a pokusí se chodit. Chodit ale vždycky chtěla a ač zvažovala i tu první možnost, nakonec se rozhodla, že se alespoň pokusí. Doufala taky, že se příliš neztrapní, to by bylo nepříjemné, dozajista. Zkousla si ret a se zamyšleným výrazem ještě chvíli přemýšlela, co doopravdy chce. A potom se na něj koukla. "Budeš mi muset půjčit to tričko," bylo mokré a asi i trochu roztrhané, "nebo jiné, jestli máš," když se mořské panny přemění, nejsou hned v oblečení, to dá přece rozum.

Upřímně? Nečekal, že se rozhodne to udělat. Spíš předpokládal, že se z toho prostě nějak vymluví, možná nic neřekne a odplave. Něco typické, co by udělal každý mořský. Ale ne. Ona opravdu byla delfín mezi kosatkami. On už měl jasno, byla delfín mezi kosatkami. Protože oni byli kosatky a on byl pelikán a oni by si na něm s chutí smlsli. Delfín ne. Delfín si pelikána nebude všímat nebo si s ním bude hrát. Měl by děkovat bohům, že tu nějaký delfín je a on nemusí hned odletět k dalším ptákům. Ti jsou spíš slepice. V podstatě k ničemu, když ho nenechají přespat ve svém kurníku. Slepice, kuřata a kohouti, kteří přijmou pelikána na noc nebo dvě k sobě, protože je zajímavější než oni. "Nech si ho. Dovnitř nejdu, je tam moc kosatek najednou a každá by si ráda dala pelikána k obědu." pronesl a pomalu se začal zvedat, aby jí nepřekážel.

Sama se divila, že souhlasila. Měla by nesouhlasně zavrtět hlavou a říct, že raději bude ve vodě, protože by se před ním akorát tak ztrapnila, což je mimochodem pravda, ale ona řekla ano. Vlastně ano neřekla, svůj souhlas vyjádřila jinak, ale snad se to dalo pochopit. Možná to nebylo tak hrozné, nebude. Chápete, co tím myslím, ne? Po jeho reakci si hodila tričko přes rameno s tím, že si ho potom obleče a jakmile ustoupil stranou, jakýmsi způsobem se dostala na písek. To vždycky nesnášela, ten písek, co se jí lepil na mokrou ploutev. Ale co mohla dělat? Vydržela to, to se dalo. Nebylo to zase tak těžké, přesto nepříjemné. Potom si tedy oblékla to tričko, i když stále trochu mokré, ale doufala, že zatímco bude schnout ona, to tričko taky. Jenomže to mohlo chvíli trvat, takže se zatím podívala na Huckleberryho. "Než uschnu, mohl bys mi říct další zážitky z cest...i jakoukoli blbost," pokrčila rameny. Bylo jí jedno, o čem bude mluvit, pořád to bude zajímavěší než její život. Opravdu, o tom by nemohla mluvit, nikoho by to nebavilo.

Když se začala přesouvat na břeh, vyšel za ní. Jen po pár krocích byl před ní, takže byl logicky na břehu dřív než ona. Aby taky ne, musela se sunout s tou ploutví. Aspoň něco bylo dobré na tom, že ji neměl. Nemusel se jako housenka sunout na souš, aby mu místo ploutve narostly nohy a on se mohl nějak normálně pohybovat. Ale asi by pro něj ty nohy nebyly přirozené, jako pro Harmony. Takže se nedivil, že neuměla pořádně chodit, neuměl to nikdo z mořských. Posadil se tedy do písku a počkal, až se k němu dostane. A pak musel zase hrabat po nějaké vzpomínce. A pak si vzpomněl, že všichni žijí v domnění, že kouzelníci a čarodějky jsou shnilé bytosti bez špetky lidskosti. "Přespával jsem u čarodějek." začal s pozdvihnutým obočím a usmál se "Mám kamaráda kouzelníka, vážně děsivý stvoření." dodal s šibalským úsměvem a musel se držet, aby se nerozesmál.

Konečně se dostala na písek, trvalo jí to tedy mnohem déle, než by chtěla. Ale co, to se dá přežít. A navíc, už tu byla, doufala, že taky rychle uschne a nebudou tu takhle sedět do večera. Mezitím doufala, že jim nějak zkrátí čas povídáním o všech těch cestách a zážitcích, musel toho mít vážně plno, vždyť ho tady skoro neviděla. Jednou za pár měsíců se na chvíli objevil a potom zase zmizel. Mořský panny si o něm chvíli štěbetaly a nemohla úplně odhadnout, jestli se jim líbí, nebo jim přijde neúplný. Ale popravdě by řekla, že spíš to první. Jí totiž neúplný nepřišlo jako správné slovo. Byl prostě dobře jiný, to bylo taky dobré, nebýt stejný jako všichni ostatní. To měla na míšencích ráda, nebyli, jak se říkalo, čistí, takže pro ně nebylo tak těžké se od svého druhu, tedy svých druhů, odlišit. Ona se ale taky lišila, už jen tím, jaká byla. Prostě se k nim nehodila, mezi ně. Kdyby ten ocas neměla, mohla by taky být míšenka, jenomže ona ho měla. Její rodiče bývali mořští, dokud nezmizeli, vlastně ještě jsou. Možná. Pokud někde žijí, ale to už jí bylo jedno. Zdejchli se a nechali ji tu, takové rodiče nepotřebovala. Když tedy začal se svým vypravováním, které ani tolik vypravování nebylo, spíše souhrn pár informací. Měl by se naučit pořádně vyprávět. "Víš, co je na Lienorasu fajn? Zavítá sem spousta lidí, aby se podívali do sídla, nebo si zaplavali s mořskými," usmívala se, "mezi nimi i kouzelníci, takže ne, na ty povídačky o tom, jak jsou ohavní a strašidelní nevěřím," pokrčila rameny, "to už mě víc děsí mořští," uchechtla se. Možná ji spíš děsil život mezi nimi, ale to už je zanedbatelná maličkost.

Dostala ho. Páni. Nečekal, že by to věděla. Ale věděla. Protože byla jiná. Většinou se všichni divili, byli vyděšení. Dokonce je děsil sám Huck, protože měl kamaráda, co byl čaroděj a to ho činilo stejně děsivým. Proto byl nejradši, když o něm lidé věděli jen to, co chtěl, aby věděli. Aby z něj nedělali podivína. Možná tajemného, ale ne podivína. Toho si užil dost tady. "Tak jo." pronesl a krátce se zasmál. "On je ale vážně trochu děsivý. Ne od pohledu, ale chováním." jen o něm mluvil a viděl ho před sebou, on mohl být kotva, ale ta ho rozhodně nedržela tady, držela ho pryč. "Co bys chtěla dělat ty, až odtud konečně vypadneš?" nechtěl mluvit o svých zážitcích, byly jeho, uzavřené v mysli a srdci. Jak by někoho jiného mohly bavit jeho zážitky, když je nezažil a nemá k nim pouto. Mohl by si klidně něco vymyslet a nikdo by mu nemohl nic vyčíst, protože by nevěděl, co pravda je a co ne.

A tak se vrátila k činnosti, která jí opravdu velmi dobře šla. Sledovala ho. A sledovala ho pozorně, ne tak, aby zírala, jen aby zachytila každý jeho pohyb, to, jak se tvářil jí přišlo prostě...hezké. A jeho smích taky, ten si oblíbila už teď. Mohl by se smát ještě o něco víc, vážně. "Chováním? Hmm, takových bych taky pár znala," naoko se zamyslela a hned potom zase nasadila ten svůj typický výraz. Jen lehoučký úsměv, takový nepatrný, přesto díky němu její tvář nebyla úplně nepřátelská, ale naopak ani příliš přátelská, protože to by si určitě taky nepřála. "Takže nejsi člověk úplně bez přátel," vážně měla za to, že je vždycky někde chvilku a potom zase odcupitá, aniž by za sebou někoho nechal, nebýt té rodiny, stejné by to bylo i zde. Mohl si ale vytvořit domov někde jinde, kam by se vracel místo Lienorasu, přesto to neudělal. Muselo mu na rodině záležet, ať už by to připustil, nebo ne. A když potom přišla ta jeho otázka, musela se vážně zamyslet. "Hmm, chtěla bych navštívit všechny země, víš...poznat, jak to chodí jinde, jaké jsou tam bytosti," to byla ta poněkud rezervovaná část o poznání a seznámení, byla tu však ještě jedna, "a chtěla bych letět na drakovi, nebo pegasovi" i když tohle by asi nedokázala, chtěla by.

Trochu se ušklíbl. Cítil na sobě její pohled, ale to bylo asi normální, když se někdo s někým bavil. To jen on z nějakého neznámého důvodu nemohl vystát oční kontakt. Opravdu. Někomu se podívá do očí, ale nevydrží to déle než dvě vteřiny. "My jsme si chováním vlastně trochu podobný." jako by si to uvědomil teprve teď. Ale kdyby si nebyli tolik podobní, možná by se vůbec nezačali bavit. Nebo spíš Huck by se s ním nezačal bavit, on toho zprvu moc nenamluvil. Pak se zase otočil na ni, na tváři ublížený výraz, ale dlouho nevydržel a musel se zase usmát. "Však ti říkám, že nejsem nespolečenský pako." rozmáchl se rukama a pak si trochu přesedl, zkřížil pod sebe nohy a sedl si do tureckého sedu. Její první přání bylo splnitelné, vlastně docela snadno, jen stačilo do těch království dojít. To sice mnohdy nebylo úplně nejsnazší, ale po pár letech si na ty daleké túry zvykl, takže byl schopný většinu dne jít. Ovšem, jestli opravdu neuměla chodit, trvalo by to déle. Nebo by museli sehnat koně. A to další přání bylo téměř nesplnitelné. Kdyby jen věděla, kolik mu dalo práce objevit místa, kde vůbec pegasové jsou pravidelně. A ať byl sebeopatrnější, nikdy se k nim nedostal tak blízko, aby na ně mohl vylézt.

Snažila se nezírat, vždyť byla mořská panna a mořští byli bez trička obvykle. Byla na to zvyklá a nijak jí to nevadilo. Ani teď ne. Jenomže jí to bývalo jedno. Teď to bylo...hm, fajn. Taková, dejme tomu, příjemná změna. Tenhle měl nohy. Byl od mořské panny, ale měl nohy. Docela by ji zajímalo, kdo byl jeho otec. Mohla by to zkusit od jeho matky zjistit, jen tak pro dobrý pocit, nesnášela, když něco nevěděla, ale vzhledem k tomu, že to neřekla jemu, určitě by to neřekla ani jí. Jeho matku ale znala, jo, bavila se s ní, když její rodiče zmizeli, byla tak nějak v péči všech mořských, ale přitom pořádně nikam nepatřila. Jo, proto je asi taková, jaká je. A jak tak teď koukala na Huckleberryho, přišlo jí, že je jí něčím podobný. "Bavíš se jen s těmi, co jsou ti povahově podobní?" povytála tázavě jedno obočí. Byl to ten její zvědavý pohled, co přiměl lidi mluvit o sobě, protože jí to moc nešlo. Občas jo, ale to až po nějaké době. "Hmm, fajn, budu ti věřit," uchechtla se. Nespolečenský pako by být mohl i s přáteli, občas tak působil. I když je pravda, že ho viděla jen tady mezi mořskými, to se není čemu divit. Neměl je rád, to mohla vidět. Jinak by tu zůstal, byl by tu déle. Nemohla ale přijít na důvod, proč je nemusí, vždyť tu má rodinu. Ona důvod měla, jenomže jak si později uvědomila, možná i on. Byl přece taky mořský, zpoloviny. A to bylo ono.

Nad její otázkou se zamyslel. Bavil? Nebo ne? Ne, že by se bavil s nějak velkým počtem lidí. Jen když chtěl složit hlavu někam pod střechu a nezmoknout. Nebo dostat jídlo zadarmo. Nebo odvést pozornost. Nebo když se začínal nudit. Vlastně se bavil s mnoha lidmi, ale s většinou ne déle než den. Pak z jejich očí zmizel snad napořád. Těžko říct, jestli z jejich paměti. Pravda byla, že všichni zapomínají, když se jim něco dlouho nepřipomene. Pokud měla na mysli přátele, někoho, s kým by se bavil pravidelně. Nejspíš ano. Možná. Všichni měli nějaký svůj problém a drtivá většina byli tuláci. Všichni od něčeho utíkali. Měli něco společného, ale nebyl si jistý, jestli byli všichni jako on. Vlastně si byl jistý, že nebyli. Oni se totiž nevraceli domů, ani se neměli kam vrátit. Jen on, stále byl zamotaný v té síti a nedokázal se vymotat ven, takže se pokaždé vrátil. Ať už upřímně chtěl nebo to byl jen zvyk. "Ne, ale bavím se se ztracenýma existencema." prohlásil nakonec, znovu trochu svraštil obočí. Sám byl ztracená existence. Jenže měl pořád tu nehasnoucí naději, že se zase najde. Hned, jakmile pozná svého otce. Když nezapadl mezi mořské, může zapadnout k němu. Nebo ne. Ale měl naději.

Zamýšlel se, viděla ten pohled. Byla všímavá, to hodně. Většina mořských byla zahleděná do sebe, nebo svého plavání a těch věcí kolem toho. A jelikož ona nezapadla, asi získala svou unikátní schopnost nebýt jako oni. Pravda, někteří byli jiní, bylo jich vlastně dost, jen se těžko rozlišovalo, kteří to jsou. Na první pohled byli asi všichni stejní, to by tam možná i ona zapadla. Ona se svými hnědými vlasy mezi moře plné světlovlasých rybek. Dobře, nebyly takové všechny, ale víte co tím myslím, ne? Prostě většina. "Ztracené existence," zopakovala jeho slova, "zajímavý popis," zhodnotila s lehkým úsměvem. To byl vlastně její přirozený výraz, nikdy se neusmívala od ucha k uchu moc dlouho, ale ani se nemračila, pokud ji něko nenaštval, vlastně se ani netvářila jako kámen, koutky jí šly jemně nahoru, aby nevypadala zase tak nepřátelsky a jen občas je vytáhla do zřetelnějšího úsměvu.

Vlastně na tom nebylo vůbec nic zajímavého. Ztracené existence. Nebylo na tom nic zajímavého, protože on tak sám sebe popisoval neustále. A pak ten výraz přenesl i na své přátele. Protože opravdu všichni byli. Všem chyběla v jejich životě nějaká věc, kterou se snažili nahradit tím, že se budou toulat po celém království a ačkoli si to nikdy nepřiznají, budou se ji snažit hledat. Rozhodně ji mohli najít, nebo aspoň něčím nahradit, něčím, co je naprosto zahltí a nezbude žádné volné místo. Aspoň si to myslel. Ještě nenašel ani jedno, takže prostě jenom bloudil světem. Harmony sice nebloudila světem, ale očividně bloudila v sobě. Znovu se usmál. Tolik se usmíval většinou jen sám. Když zrovna našel nějaký výhled nebo mluvil sám se sebou ve vlastní hlavě a zrovna si povídal o něčem vtipném nebo něčem, co ho nutilo se usmívat. To opravdu znělo, jako by byl nespolečenské pako. "Ztracená existence, nespolečenský pako. Lepší už to se mnou nebude." špitl si pod nos a na chvíli se zahleděl na hladinu moře. Občas mu i to moře chybělo. "Ne, že bys na tom byla o něco líp, než já." nemohl si odpustit rýpnout si.

Tomu jeho mumlání, zřejmě sám pro sebe, se tiše uchechtla, ale projednou si nějaké poznámky odpustila. Projednou. Na to by si vážně neměl zvykat, jelikož vždycky to takhle nebude. Mohla by říct spoustu věcí, ale raději u toho uchechtnutí začala i skončila. A tak to přeskočila k další větě, kterou říkal. Bylo zvláštní, jak mu dokázala věnovat celou pozornost, aniž by ji upoutalo cokoli jiného. Teda momentálně, aniž by si to uvědomila, si stavěla jakýsi kopeček z písku hned vedle své ploutve, ocasu, whatever, říkejte tomu jak chcete. Ale chápete tu pointu, ne? Trochu ublíženě na něj koukla, byl to u ní trochu neobvyklý výraz, hned na to jí ale zase cukly koutky, což se stávalo nějak často, skoro jako kdyby měla tik. Byl to ale tentokrát takový delší úsměv. Jen poloviční, ale křivým bych ho úplně nenazvala. Spíš nejitý. "Asi máš pravdu," trochu neurčitě souhlasila, souhlasila? Asi. "Ty se ze svých cest vracíš domů a za rodinou a já celý život žiju na místě, kde nemám ani domov, ani rodinu."

Měl neskutečnou potřebu ji opravit, říct, že se ze svých cest nevrací domů a nevrací se za rodinou. Protože se jenom vrací na místo, kde je zvyklý. V podstatě tady rodinu nemá, protože se mezi nimi tak necítí. A rozhodně se nevrací domů, protože tohle místo má od domova tak hrozně daleko, že to ani není možné. On se ze svých cest vracel na nějaké místo, kde neměl rodinu ani domov. Ale neopravil ji. To bylo až příliš osobní, takové věci nebyl zvyklý sdělovat.A stejně mi nepřipadá, že bys chtěla odejít." pokusil se teď téma jejich rozhovoru otočit na ni. Dost už bylo o něm, o jeho zážitcích, o jeho přátelích. Teď byla řada na ní. Ačkoli pochyboval, že by byla o něco sdělnější než on sám. Přece jenom si také byli podobní. "Když neumíš chodit, mohla bys klidně do jiných království doplavat a tam si půjčit koně nebo by tě lidé nesli na ramenou, protože by byli nadšení, že vidí mořskou pannu."

Nepřipadá mu to tak, má asi pravdu. Tedy odejít chtěla, jenomže popravdě spíš nevěděla jak. Tím už nebyl myšlený prostředek, spíš prostě... Jednalo se o ten její mentální blok, nebo jak to nazval ten jeden čaroděj, se kterým se setkala. Na to neměla nic, co by řekla. Jen sklonila hlavu a sledovala ten kopeček písku, který zatím vytvořila. Jejda. Nad jeho nápadem by bylo dobré se zamyslet, ale ona se jen zasmála. Nebyl mořský, jistě, asi netušil, že i pro ně je těžké dlouho plavat, sice uplavou mnohem více, než lidé, nebo poloviční, ale přesto je to namáhavé. A potom? Byl tu ten strach. "Já si úplně nemyslím, že bych to dokázala," řekla po chvíli ticha, když přemýšlela, co vůbec říct, nebo spíš jestli říct to, co říct chtěla. "Myslím tím, neumím tak nějak...opustit stereotyp, hádám," koukla zase na něj a pokrčila rameny. "Jsem tu navěky upoutaná protože nevím, co bych jinde dělala."

Chvíli mezi nimi zavládlo ticho. Bylo to jen krátkou chvíli a přesto byl přesvědčený, že se mu nějaké odpovědi asi nedostane. Takže se díval přesně tam, kam ona. Na tu hromádku písku, kterou si celou dobu tvořila vedle sebe. Ani si nevšiml, že ji dělala. Nebo že by vůbec dělala cokoli kromě toho, že s ním mluvila. Asi to nebylo tak zajímavé, jak to připadalo jemu. Nebo to možná bylo tím, jak byl soustředěný na to, co říkal. Nechtěl prozradit víc, než bylo zdrávo. A to víc teď nejspíš chtěl po Harmony. Takže bylo ticho, které vlastně očekával. Tak proč se na to ptal? Jasně, nechtěl se moc hrabat ve svém životě. Ale pak promluvila. A byla upřímnější, než kdy byl on sám k sobě. "Taky se tak občas cítím." zase na chvíli zvedl pohled k jejímu obličeji, pak se zase odvrátil k mořské hladině "Chci říct, mám pořád potřebu se vracet, je to jako rutina a nemůžu se jí zbavit, protože nevím, co jiného bych dělal."

On jí toho Huckleberry vlastně moc neřekl. Když si to tak přehrávala zpátky, chvíli si myslela, že o něm něco ví, než si zase uvědomila, že o něm neví nic, co by nevěděli ostatní. Bylo to jako silové pole, přes které nechtěl ostatní propustit. Chápala ho, taky většinou nemluvila moc otevřeně, bylo lepší, když o ní lidi moc nevěděli, jenomže z nějakého důvodu jí prostě přišlo správné říct mu pravdu, celou pravdu. Možná to bude tím, že ho obdivovala. Už odmalička, jo, když ten kluk zmizel a vrátil se až po nějaké době. Udělal přesně to, k čemu ona se neodhodlala. A taky byl... No, něco na něm bylo. Asi to tajemství, které kolem něj bylo, alespoň pro ni. Bylo to to kouzlo prvního setkání, tedy, plnohodnotného. I když, je tohle plnohodnotné? Možná. "Myslím, že se bojíš, že bys někde zůstal," promluvila po další chvíli ticha, nebyla žádný člověk, co se vrtá v mysli druhých, říkala jen to, co by platilo pro ni, kdyby byla na jeho místě, "když se vrátíš sem, vidíš všechno, co máš a nemáš, je to tvůj pevnej bod, kterej tě odhání pryč, kdybys ho neměl, bylo by lehký se usadit," dávalo to vůbec někomu kromě ní smysl? "Nebo tě to možná přece jen táhne k rodině," i když to může zapírat, pořád je to přece jeho rodina.

Jak se to stane, že má tak otravnou schopnost každý rozhovor stočit na sebe. Tedy, někdy je to výhoda, někoho zamotat do spousty slov, které ani nezná a sám sebe vymotat z problému, ale tady se to zase zdálo jako nevýhoda. Protože nechtěl, aby měl nějaký opravdový důvod se vracet. Nechtěl, aby se z Harmony stal někdo víc, než další mořský z toho místa, odkud pochází. Kdyby byli přátelé, musel by se vracet častěji. Cítil by povinnost se vrátit, protože by ji tu nemohl nechat. Takže se s ní nemohl takhle sbližovat a povídat si o něčem, o čem se nebaví ani sám se sebou. To, co říkala smysl dávalo. A zároveň to vůbec ne. Pravda byla, že kdykoli se vrátil a s někým se tady setkal, měl zase potřebu se co nejrychleji vytratit, hned jak se trochu zotaví. Ale mít strach někde zůstat? To ne. To se mu zdálo jako opravdový nesmysl. "Možná." pokrčil rameny. Byl to souhlas i nesouhlas, ale upřímně řečeno, zabývat se tím nechtěl

Kdyby se ona takhle toulala, bylo by pro ni těžké to opustit. Víte, zůstat zase na jednom místě a možná jednoho dne mít rodinu. Najednou nebýt všude po světě, každý den jinde, ale jen na jednom a tom samém místě, bála by se, že se minulost bude opakovat. Jenomže to platilo na ni, ne na všechny kolem, takže je k tomu nemohla přirovnávat s takovou účinností. Po jeho reakci se s povzdechem uchechtla, to je mi teda odpověď. "Hádám, že o sobě moc mluvit nechceš, hm?" naklonila hlavu o něco blíž s takovým tím 'haha, úplně tě chápu' výrazem. Počasí ale přece rozebírat nemohli, nebo jo? Chvíli na něj ještě tak koukala, než se to stalo. Jiskřičky a všechny ty kouzelné věci. Takhle to chodívalo. A místo ploutve měla nohy. "Myslím, že můžeme začít," i když si tím vůbec nebyla jistá. Vždyť se ani pořádně neumí vyhrabat na nohy.