Duhová louka

Když ji tedy vytáhl na nohy a ona byla zase tak blízko k němu, objevil se mu na tváři znovu ten líný úsměv, jen tak prolétl, nezůstal dlouho stejně, jako nikde dlouho nezůstával Neran. A Avalon, protože ta byla s ním. Pořád. Odmalička. Nad její odpovědí se musel zasmát, přišlo mu totiž, že by si stejně moc nepolepšila. "To by tě obletoval tucet dalších egoistů," zamyslel se, "a dovol, já že jsem otravný?" povytáhl překvapeně obočí, no stejně to celé jen hrál, protože jak jeho tón hlasu, tak i výraz, byly spíše pobavené. Tedy on byl pobavený. A ať už si to trdlo před ním říkalo co chtělo, věděl, že pro ni znamená skoro tolik, co ona pro něj. Říkám skoro naprosto záměrně a jsem si toho vědoma. Nakonec pustil její ručky a rozhlédl se. Zdálo se, les je nedaleko, na louce zřejmě nic nenajde. "Zkus se zatím neztratit, ano?" samozřejmě, kdoví, jak dlouho mu bude trvat, než něco uloví. No určitě to nebude tolik, co jí. Vlastně ne, ona nic neulovila. Procházela se po louce.

Pobavene sa usmiala. ,,Tucet ďalších? A odkiaľ by sa asi tak vzali?" opýtala sa. Bola velice zvedavá na to, čo odpovie. Jedine že by ju nejakým zázračným spôsobom našli, no nemyslela si, že by to hrozilo. ,,Áno si. A veľmi" potvrdila svoje tvrdenie, aj keď obaja vedeli, že je to presne naopak a keď tu je niekto otravný, je to skôr Avalon. ,,Hmm... skúsiť to môžem, ale nie je to podľa teba pre mňa až príliš ťažká úloha?" opýtala sa s takým tým svojim úsmevom. V skutočnosti však niečo také určite nehrozilo. Mala taký pocit, že nech by šla kamkoľvek a keby sa aj náhodou veľmi snažila o to, aby ju Neran nenašiel, nevyšlo by jej to. On mal akoby niečo ako talent alebo ďalší zmysel, vďaka ktorému ju dokázal vždy nájsť. Alebo aspoň tak jej to prišlo po tom, čo už všetko pri ňom ,alebo skôr s ním, zažila. Stále sa nevedela rozhodnúť, či ostane na lúke a opäť sa len prejde tam, kde už bola, alebo pôjde s Neranom... aspoň kúsok. Samozrejme, že potom by ho nechala loviť samého. Ešte by mu náhodou odplašila korisť, ako sa už párkrát nehodou stalo...

Nad její otázkou se musel zasmát, asi Avalon přeci jen neměla tak zkaženou mysl. Asi si ji trochu bránil, aby se z ní nestala náhodou nějaká... to slovo používat nebudu. Za dnešek už jsem ho použila příliš mnohokrát. Miluju lidi, haha. No nic, popojedem. "Víš, ty hory egoistických nápadníků, který by neměl kdo odehnat," a jemu k tomu stačil prostě pouhý pohled, aby se k Avalon nikdo ani nepřiblížil. Byl příliš ochranářský a neměl rád, když se s nějakým klukem moc dlouho vybavovala. On totiž kluk byl, takže věděl naprosto přesně, na co ti blbečci myslí. Pche. Ale ne, u jeho Avalon ne. To se mu nelíbilo. "Ty jsi," cukl mu koutek, ale ani do toho líného úsměvu se nedostal, bylo to jen tak letmé. "Už jsi snad dost velká na to, aby ses neztratila na louce, volným prostoru...kde vidíš úplně všechno," snažil se tím naznačit, že na týhle louce by se ztratil jenom blbec. No a i kdyby se ztratila, on by ji našel. Nedopustil by, aby se mu ztratila. Dlouho by bez té otravy asi nevydržel. A potom se tedy konečně rozešel k lesu.

Avalon stále nechápala, o kom to Neran hovorí. No hej... niekedy nemala ani poňatia o tom, že vlastne Neran robí čo robí. Aj tak iných ľudí stretávala veľmi málo a na príliš krátko. ,,Nápadníkov? Čo?" opýtala sa zmätene, akoby ani nechápala význam tých slov. Význam samozrejme chápala, len si nebola vedomá toho, že by nejakí boli, a opäť, ak by aj boli, boli by jej ukradnutí. ,,Ja? To asi ťažko" povedala takým tým pochybovačným hlasom. ,,Hmm... uvidíme. Nikto predsa nepovedal, že ostanem na lúke" povedala zase raz s tým svojim úsmevom a s myknutím pliec. Síce sa stále nerozhodla, či nechá Nerana nech si vydýchne, alebo sa s ním opäť zahrá na schovávačku, no momentálne ju lákala skôr možnosť druhá.

Ta její sladká nevědomost, bylo to vážně pěkné. Ale to mu jen dokazovalo, že dělal svou práci dobře. Chránil ji před těmi...kluky, lidmi, jako byl on. "Ale nic, Avalonko, o to se nemusíš vůbec starat," protože se o to stará on. A nevadilo mu to, vůbec. Vlastně rád odháněl její nápadníky. Připadal si pak takovej...super. Nad její reakcí na to, že je otravná spíš ona, se jen zasmál a zakroutil hlavou. Ten smích byl takový neplnohodnotný, byl to prostě Neran a on se skoro nikdy pořádně nesmál. Jen tak ironicky, nebo pobaveně na něčí účet. "No to teda zůstaneš, nehodlám tě nikde nahánět, už jsem fakt unavenej," možná si tu jednu noc i odpustí a bude spát. Pak se tedy vydal do lesa. Počítal s tím, že něco najde. Jenomže nechtěl zacházet moc hluboko, aby se mohl co nejdřív vrátit k Avalon, tudíž jediné, co mohl ulovit byl tak nějaký zajíc. Nakonec si tedy svou kořit vyhlédl. ... -sem vložte nějakej fakt epickej popis lovu, protože na to teď nemám mozek- ... Vracel se se dvěma zajíci, to bylo jednoduché. Vážně upřímně doufal, že se Avalon nikam nezatoulala. Rozhlédl se tedy kolem, jestli ji někde neuvidí.

Samozrejme, že jej Neran neprezradil o čom to sakra hovorí ale ako som už spomínala, pri tejto téme jej to bolo tak trocha aj jedno. Ako odpoveď mu teda už len venovala chvíľkové zamračenie. Na tému kto je tu otravný sa ani neobťažoval nič viac povedať. Skončilo to pri jeho veľmi krátkom smiechu ak sa to tak vôbec dalo nazvať. ,,Ako keby si nevedel, že keď toto povieš, je ešte väčšia pravdepodobnosť že sa niekam vyparím..." poznamenala a potom si už šla vlastným smerom. Vážne ju to ťahalo niekam... preč, aby to pre Nerana bolo ťažšie, no zľutovala sa nad ním, pretože vedela že je vážne unavený a hlavne ho mala príliš rada na to, aby ho v takomto stave trápila a tak len pokračovala po lúke. Po nejakom čase, keď už bola celkom ďaleko sa zase rozhodla vrátiť a len dúfala, že tam Neran už bude.

Jak se tedy vrátil, rozhlédl se po louce a hledal nějakou známku života. Dokonce si vážně myslel, že mu ta Avalon utekla kamsi...kdoví kam. Ono by to pro ni bylo typické, jednou se mu takhle ztratila v Eglavadu, chvíli mu to sice trvalo, ale nakonec ji přeci jen našel. Ona byla totiž docela předvídatelná, už ji znal a bylo mu jasné, kam má namířeno. Potom je tu to jeho odhodlání za každou cenu ji vysekat z problémů, do kterých by se mohla dostat, zatímco s ním není. A asi měl nějaký další, speciální smysl, díky kterému se mu prostě schovat nemohla. Tedy mohla, ale ne na dlouho. Nebo ne navždy. To je jedno. Jak se tak rozhlížel, v dálce konečně zahlédl její postavu, tu blonďatou holku by poznal kdekoli, a taky tu hrál roli fakt, že nikdo jiný na louce nebyl. Popošel kus cesty k ní, ale nechtěl chodit moc daleko od lesa, však ona taky pár kroků ujde. A když už byli dostatečně blízko, kývl k lesu. "Půjdeme do lesa, rozděláme oheň a možná tam zůstaneme i přes noc," pohledem ji sjel od hlavy až po paty, jestli si náhodou, během doby, co s ní nebyl, nějak neublížila. Ale žádná odřená kolena, ani nic většího neviděl. Skvěle.

Na jej šťastie sa nemusela sama nudiť, pretože Neran tam už bol a ešte spravil aj pár krokov jej smerom, no zvyšok si musela dokráčať sama. Samozrejme si hneď vypočula rozkazy. ,,Jasné, šéfe" povedala s prekrútením očami a pobrala sa k lesu. Síce netušila kam presne do lesa chce Neran ísť, alebo skôr jak hlboko do lesa, ale očakávala, že ju predbehne, alebo že minimálne už bude na jej úrovni a bude ju viesť... tak ako väčšinou. A síce nemala rada, keď o všetkom rozhodoval on, v tomto ho vždy poslúchla.

Věděl moc dobře, jak Avalon nesnáší, když jí rozkazuje, možná taky proto to dělal. Ale i kdyby ne, bylo by to jedno, stejně by rozkazoval, protože Neran je zkrátka Neran, měl to ve zvyku. Raději si vždy vše udělal sám, protože měl pocit nejistoty, když nad vším nemohl mít kontrolu. To nesnášel, vážně. Na její souhlas se zasmál, tím svým Neranovským smíchem, ovšem, a vydal se za ní. Měl delší nohy a chodil rychleji, zřejmě, takže byl brzy vedle ní. Jelikož musel urazit kus cesty, aby ji vůbec zahlédl, mohlo trvat ještě pár minut, než do lesa vůbec dorazí. Mezitím přemýšlel, jestli má to ticho prolomit, nebo to nechat tak. Nakonec se ale rozhodl pro první možnost. "Kde jsi teda byla?" povytáhl obočí a věnoval jí letmý pohled, než se zase soustředil na cestu.

Ten jeho typický smiech. Niekedy ju ním až vytáčal, no už si na to tak nejak zvykla a zvykla si aj na to, že to často býva jeho jedinou odpoveďou. A presne jak očakávala... o chvíľu už bol jej drahý Neran vedľa nej. ,,Čo myslíš... kde som asi tak mohla byť?" opýtala sa takým tým mierne povýšeneckým tónom. Muselo mu byť totiž to jasné, že bola na lúke. Kde by aj inde? Keby sa snažila ísť ďalej, tak by sa nestihla vrátiť. Teda... Neran by ju určite veľmi "rád" čakal, ale Av sa proste ísť ďalej nechcelo.

Po její otázce-neotázce jí věnoval takový ten pohled, jako kdyby jí ten dotaz snad vyčítal. Ale byl to Neran a všechny ty jeho výrazy měly nějakou špetku pobavení, jako kdyby světem se smíchem pohrdal a říkal si, jak jsou všichni naprostí ztracenci a blbci. Avalon samozřejmě ne, občas si přišel jako její otec, pořád se o ni musel starat, odhánět kluky, kteří by za ní rádi lezli, nebo s ní lezli, do postele, chápete. Jenomže pak tu byla i ta část, kvůli které by její otec být nemohl. A teď nemluvě o jejich věku. "Snažil jsem se navázat konverzaci, vůbec si toho neceníš," což bylo tedy u Nerana velmi neobvyklé, většinou jen odpovídal, když musel a jindy se prostě jen zasmál, nebo pokrčil rameny, jako kdyby ho ten svět vlastně vůbec nezajímal. A možná že taky ne.

Zaregistrovala jeho pohľad, no tvárila sa akoby nič. Niektoré tie jeho pohľady milovala. Teda... pri ňom boli také bežné, až úplne obyčajné, no celkom ju fascinovalo, jak dokáže jedným pohľadom vyjadriť toľko vecí. Teda nie každý z tých jeho pohľadov toho vyjadroval viac, ale väčšina. No všimla si aj to, že všetky majú niečo spoločné. A áno, je v celku normálne, že ho takto skúma. Však prečo nie. ,,Ale cením... a ty to vieš... Len ťa mohlo napadnúť niečo.. hm... originálnejšie, alebo proste nejaká otázka, ktorej odpoveď nie je úplne jasná" povedala s úsmevom. U Nerana dokázala oceniť každé jedno slovo, keďže vedela aký je. A hlavne keby medzi nimi nejak dlho pretrvávalo ticho, tak by sa z toho zláznila.

Další podobný pohled, jako ten předtím, tentokrát však více frustrovaný, to šlo poznat. Nevadí, takové výrazy byly u Nerana naprosto běžné. Neříkala jsem to už? Asi ano, často se opakuju. Originálnějšího? To po něm chce moc, pche. Mohla být ráda, že vůbec došel na tohle, vést konverzace mu moc nešlo. Občas pronesl nějakou kousavou poznámku, líně se usmál a potom už zase chvíli nereagoval jinak, než těmi svými grimasami. "Pardon, neberu tvoje hodiny základů konverzace," cukl mu koutek do letmého úsměvu. Občas mu přišlo, že Avalon by narozdíl od něj dokázala vážně mluvit pořád. Byla to taková její nežádoucí superschopnost, asi by ji zařadil mezi nějakého padoucha, protože mluvení pro něj bylo...otravné. A to ti zlí v příbězích bývají, ne?

Opäť ten pohľad. Len si povzdychla. S Neranom to občas bolo ťažké... no napriek tomu ho mala veľmi rada. Veľmi veľmi rada... aj keď to občas s niečím preháňal. Napríklad s tým ochraňovaním a tak podobne. ,,Tak to je smutné... veľmi smutné... mal by si začať" povedala tentokrát s tým jej typickým úsmevom. Mal by sa učiť od majstra... a ten majster je pochopiteľne Avalon. Nepatrí síce medzi najukecanejších ľudí, ale predsa len by niekedy rada rozprávala trochu viac, než má príležitostí.

Jako on měl své typické výrazy, ona také. Ty měl teda mnohem raději, byla fakt kouzelná, jako víla, i když věděl, že víla nebyla. Tvářila se potom tak podivně, ale její úsměv mu byl příjemnější, než cokoli jiného. Bylo to jako takové to pohlazení na duši, nebo podobné rádoby romantické kecy. Ale o romantických blbostech raději nemluvme, to taky nebylo jeho oblíbené téma. Jako vlastně skoro všechno. Krom toho popichování toho vlastně moc nenamluvil. "To raději povedu nějakou mizernou a neoriginální konverzaci, nebo žádnou, ještě líp," pronesl s pobaveným úšklebkem.

Samozrejme, že na to musel mať takú typickú Neranovskú odpoveď. ,,Si fakt hrozný..." poznamenala, keby mu to náhodou nebolo jasné a tak trocha dúfala, že ako odpoveď nedostane len ten jeho smiech alebo taký ten jeho typický úsmev. Teda... dúfala, že na to aj niečo povie, aj keď on sa hovoreniu vyhýbal čo najviac sa dalo. No keď ho ako malá spoznala, bolo to s ním ešte omnoho horšie, takže bola rada za každé jedno slovo z jeho strany... aj keď nie vždy boli tie slová najprívetivejšie.