Duhová louka

...

Neutrální území byla nudná. Nebyli tu skoro žádní lidé a rozhodně ne nikdo, z koho by si mohl utahovat. Jen tak tiše, sám pro sebe, aby na sebe neupoutal příliš pozornosti. A stejně to byli podle něj všichni blázni, snad ještě větší, než byl on. Dobře, to každopádně. Nepřišlo mu, že on by byl nějaký blázen, kdežto většina lidí, které on potkal, byli zralí na nějaký blázinec, jenomže někteří blázínci byli v pořádku. Relativně. I když si z nich dělal srandu i tak, byl to on. Nic nebral vážně, nebo až příliš. A teď, když tu byl sám, seděl v trávě na Duhové louce, rukama se zapíral o zem, aby se nějak udržel v tom líném sedu a sledoval všechnu tu přírodu a...tak. Ne, to ho vážně nezajímalo, jen chtěl vidět, až se k němu vrátí Avalon. Nějaké lovení, jo, jasně. To jí tak šlo. Alespoň se jí mohl smát, jen tím svým typickým smíchem, šetřil ji. Kdyby ne, bylo by mu jí možná i líto. Možná.
Trvalo to dýl, než si myslel. Nebo to na něj přišla dlouhá chvíle, lehl by si a spal, kdyby to šlo. A vlastně proč ne, až Avalon dojde, pozná to. Byla jeden z těch blázínků. Těch, které snesl. Lehl si teda na záda, ruce si dal za hlavu. Chvíli takhle sledoval oblohu, ale to pitomé slunce mu svítilo do očí. A tak musel tisknout víčka k sobě, aby tomu světlu zabránil. Světlo bylo na nic, neměl ho rád, den, pche. Noc byla lepší, v noci šlo vše lépe. Krádeže. Lov. I jiné věci. On byl ale den, blbý den.

Prechádzala sa po lúčke. No, pôvodne mala loviť, ale počas hľadania niečoho na ulovenie to akosi vzdala a radšej z toho spravila prechádzku. Síce vedela, že Neran na ňu čaká, ale tušila, že si poradí aj bez nej. Slniečko krásne svietilo a aj napriek skutočnosti, že noc mala predsa len radšej, sa jej to páčilo. V jej hlavičke sa zrodil nápad, že by si mohla zatancovať, a zrejme by to aj spravila, keby nehrozilo, že by ju niekto uvidel. To by nebolo dobré. Tak len kráčala ďalej a obzerala sa okolo. Nikto nikde. Nevedela či sa má z toho tešiť, alebo nie. Keď jej to prišlo tak, že už toho prešla dosť a že Neran na ňu čaká dostatočne dlho na to, aby sa mohol sťažovať, rozhodla sa vrátiť. Keď už vedela, že sa blíži, dala si sakramentský pozor na to, aby ju nebolo počuť a tak potichučky došla až k nemu. Stále potichu sa dala na kolená vedľa neho a následne sa naklonila nad neho, aby bola tvárou tvár k nemu. ,,Spíííííííííííííš?" opýtala sa s úsmevom, aj keď si bola takmer istá, že nespí. To by nebol Neran.

Bylo to vážně dlouho, co Avalon odešla. Měla být už zpátky, celkem dávno. A to i s jejími mizernými schopnostmi lovu. Dobře, už se docela zlepšila, to byla pravda, ale pořád byla dost špatná na to, aby se jí mohl smát. To on rád, smál se jí a provokoval ji, potom se tvářil jako kámen a občas se křivě usmál, protože tak to on dělával. A bavilo ho to, celé tohle hraní. Jenomže ona byla taky hrozná, fakt ho někdy štvala. Tím úžasným způsobem. Bavil se. Jenomže ne teď, teď, když lítala kdoví kde a dělala kdoví co. Nudil se. Uvědomoval si, jak je jeho život bez ní nudný a nezajímavý. Asi se mu trochu stýskalo, bylo to už víc, než hodinu. Možná tři. A on tu tak ležel a čekal na svou malou spásu. Na tu potřeštěnou blondýnu, co by klidně mohla být nějaká víla. Ale to ona nebyla. A pak se nad ním najednou zjevila. Trochu se lekl, samozřejmě, ale snažil se, aby to tak nevypadalo. Otevřel oči, byla blízko. "Očividně ne," odpověděl jí na ten pitomý dotaz a opřel se lokty, aby byl trochu víš. "Ulovilas vůbec něco?" povytáhl tázavě obočí, nevypadalo to, že by něco nesla.

Neran bol prívetivý ako vždy. No Avalon si už zvykla a vlastne si ho už inak ani nevedela predstaviť. Tak nejak si zvykla na ten jeho... nazvime to prístup. Zvykla si aj na to jeho podpichovanie, či to, jak sa na nej zabával, keď sa ukázala jej nešikovnosť. No pri ňom jej to tak nejak nevadilo. Keby sa jej smial niekto iný... neskončilo by to dobre. Ale Neran to mal u nej povolené. Nadvihol sa na lakte, čo spôsobilo, že boli k sebe tvárami ešte bližšie než pred chvíľou, no Avalon si to nevšímala. Nikdy si takéto veci nevšímala. ,,Hmm. Som v pohode, nemusel si sa o mňa báť... vďaka za opýtanie" povedala s úškrnom. ,,A čo sa lovu týka... hmm... nechcelo sa mi" povedala s myknutím pliec. Bola to viac-menej pravda. Niežeby sa jej úplne nechcelo, ale prechádzka jej prišla ako lepší nápad.

Takováhle blízkost k ní by ho před pár lety možná přiměla být trochu nervózní. On nikdy nebýval nervózní, vždycky věděl naprosto přesně co chce a co pro to udělá. Byl ten bezohledný typ lidí a když přišlo na něco, cokoli, nikdy se z něj nestal nervózní malý kluk. Tehdy jo, ale to už bylo dávno. Nějak se z toho svého poblouznění dostal. Snad. Alespoň to si mohl nalhávat. Takže když se jejich tváře ocitly zase tak blízko, zachoval chladnou hlavu a jen se usmál. Měl svůj úsměv, takový ten, kdy nadzvedne jenom jeden koutek, skoro jako kdyby ho obtěžovalo zvednout i ten druhý a vykouzlit na tváři obyčejný úsměv. Ten jeho byl prostě líný, ano, přesně tak, líný úsměv. Nazvěme to tak. "Vždy jsi v pohodě, máš nějakou divnou schopnost přežít jakoukoli událost," byla jako takové ty nesmrtelné postavy v příbězích, skoro jako kdyby se ani nebála zemřít, no a nezemřela. Naštěstí. To by byl jeho život vážně nudné a temné místečko. "Nechtělo se ti, nebo ti to zase nevyšlo?" znovu ten líný úsměv, tenhle ještě s takovým pobaveným podtónem. A tak přijde zase na to, že se o to jejich přežití bude muset postarat on. Ale na to si zvykl, jen aby si potom nestěžovala, že ji podceňuje a nenechá ji nic udělat. Hah, možná že ji přece jen trochu podceňoval, ale jen tak...neznatelně.

S jeho slovami nemohla nič iné len súhlasiť. Vážne bola vždy v pohode, čo bolo zvláštne pri jej talente vždy aspoň niečo pokaziť alebo s tým, že sa jej proste takmer vždy muselo niečo stať. Vlastne sa niekedy divila ako je možné, že ešte žije. Ale je pravda, že už to nie je tak zlé, jak to bývalo niekedy. Lebo vtedy to nebývalo občas alebo raz za čas, ale skôr stále. ,,Tú divnú schopnosť väčšina ľudí nazýva sprosté šťastie" poznamenala. Teda, myslela si to... ona by to tak nezvala, lebo keď sa to tak vezme, s inými ľuďmi ako bol Neran alebo poprípade ešte pár jedincov, ktorých stretli, sa nebavila. Nemala na to dôvod a ani veľa príležitostí. Ani ju to moc nelákalo. ,,Tak za prvé... nechcelo. A za druhé, aké zase?" opýtala sa naoko mierne naštvane a zachmúrene, až smutne. No hej, Neran často narážal na jej schopnosti lovu a síce si na to zvykla, stále ju to niekde vnútri aspoň trochu štvalo. No to bolo zanedbateľné. Aj napriek tomu sa však tvárila ako ublížené šteňa.

Avalon byla nemehlo, jakože opravdu nemehlo. Skoro neustále o něco zakopávala, omylem šlápla na větvičku, když lovili srnku, nebo jí noha uvízla mezi kameny, když se snažili překročit řeku. Bylo to s ní těžké, ale jemu prostě přišlo, že i kdyby to bylo ještě horší, stejně by bez ní nemohl...no, existovat tak, jak existoval. Samozřejmě, že by bez ní dokázal žít, jen by to bylo obtížné. A momentálně si to nedokázal představit. A asi ani nechtěl. Proto se ji vždycky snažil, mezi těmi všemi poznámkami, nějak nenápadně zachránit a ochránit. Jako takový ten strážný anděl, nebo něco podobného. Co by to třeštidlo bez něj dělalo? "Ale na štěstí já nevěřím," ušklíbl se, stejně tak nevěřil na osud a na podobné pitomé kraviny, kterými růžoví sluníčkáři krmili svoje okolí. On v to nevěřil, nepodporoval to, neměl to rád. Ale pokud by to štěstí přece jen existovalo, ona by ho určitě měla. Štěstí. "Však víš," pokrčil rameny a zasmál se, tak nenuceně a vlastně docela krátce. "Občas ti to prostě nejde, většinou," odpověděl jí tedy pořádně na její otázku. A samozřejmě věděl, že bude uražená, nebo bude hrát uraženou, nebo udělá nějakou takovou tu holčičí věc, byla to Avalon a on byl zvyklý. Vlastně ho to bavilo.

No jasné, ako by mohla zabudnúť? Neverí. Neverí v nič, čo sa nedá dokázať, alebo aspoň tak jej to prišlo. ,,Veríš vôbec v niečo iné okrem v seba?" opýtala sa. Mohlo to vyznieť trocha útočnejšie, no Avalon to myslela skôr len ako také podpichnutie, pretože v tomto smere bola opak. Nie úplný ale čiastočný hej. Neverila napríklad na ten osud, o ktorom mnohí zvykli hovoriť, ale v šťastie áno. Záležalo na tom, o čo presne ide, zatiaľ čo Neran to všetko hneď zavrhol. Tie jeho ďalšie slová... počula ich už snáď milionkrát. Samozrejme vždy od neho. Fajn, niekedy bola fakt mizerná, ale to boli začiatky... dobre, možno bola v lovení nemotorná trocha dlhšie ako len na začiatku. V tom by ani neprotirečila, ale teraz už bola podľa jej názoru dosť dobrá. Fajn, občas sa stalo, že jej niečo nevyšlo, ale to sa stane každému, nie? Ale hej, Neran bol oveľa lepším lovcom a zrejme preto ju vnímal ako... no, tak ako ju vnímal. Jemne sa zamračila a sadla si normálne s tým, že sa k nemu nezabudla otočiť chrbtom a založiť si ruky na hrudi. Ani presne nevedela či je naozaj urazená, alebo to iba hrá. Možno čiastočne oboje.

Ta její chytrá hlavinka vymyslela fakt skvělou otázku. Dokonce se musel i zamyslet, a to si byl vším tak jistý. No i teď, taky věděl, jak jí odpoví, a i když zřejmě čekala, že odpoví prosté ano, přeci jen tu byla ještě jedna věc, ve kterou věřil,  "samozřejmě že ano, věřím, například v jídlo," vrhl po ní takový ten nezaujatý, jen lehce vyčítavý, ale spíš pobavený pohled. "Přesně to jídlo, které jsi neobstarala, takže se, má drahá Avalon, budu muset zvednout ze svýho teplýho místečka a něco ulovit sám," obvykle by to, co řekl znělo vážně naštvaně, vlastně doopravdy docela vyčítavě, jenomže způsob, jakým se u toho tvářil i jakým mluvil, lehce pobaveně a spíš žertovně, zajistil, že vyčítavě určitě nezněl. A potom, jakmile se začal navážet do její schopnosti lovu, samozřejmě se urazila. Otočila se k němu zády a nic neřekla. Zaklonil hlavu a zasmál se, on to vlastně čekal. Zase si zpět lehl, jednu ruku si dal pod hlavu a druhou měl podél těla. "Nebuď uražená, Av," koukl na ni.

Očakávala hocijakú pitomú odpoveď a tú aj dostala. Jedlo. Vážne? To ho nenapadlo nič iné? Avalon by napadlo aspoň tisíc lepších odpovedí, ale hej. To bola Avalon a Neran to samozrejme musel využiť tak, aby sa opäť dostal k téme 'Avalon a lov'. Nad tým čo povedal len jednoducho pokrútila hlavou a keby ho nepoznala, tak by si to brala osobne, no poznala ho až príliš dobre a navyše ten jeho tón... bolo jej jasné, že to nemyslí nijak zle, či moc vážne, nieto ešte ako nejakú výčitku. Avšak pri spojení 'teplé miestečko' sa mierne usmiala. Niekedy skutočne obdivovala jeho výber slov. Na slová nech nie je urazená nijak nereagovala. Len tak tam ďalej sedela chrbtom k nemu, akoby ho ani nepočula a prstami sa hrala s trávou, ktorú mala pred sebou.

Ona už nic neříkala. On nic neříkal. Nebo alespoň zatím. Asi to nevadilo, jemu ne, ne teď. Ono ho to ale za chvíli přestane bavit a začne štvát, jako většina věcí. Kromě Avalon, ta ho štvát nezačala. Podivné. Možná to bude tím, že ho znala ještě jako malého, trapného Neraníka, který ještě vůbec nebyl tak zkažený a naoko bezcitný, jako teď. Očividně nehodlala reagovat ani když ji oslovil, prostě tam seděla, otočená k němu zády, dělala kdoví co, jediné, co on věděl bylo, co určitě nedělala. Nebavila se s ním. Hrůza. Tohle musí nějak napravit! Asi by se třeba natáhl a nějak ji stáhl k sobě, to by bylo pro Nerana docela typické, ale byl moc líný a teď se mu vlastně nic moc nechtělo, takže místo toho na ni jen dál koukal a snažil se ji jeho skrytou supersilou -pomyslnou, žádnou ve skutečnosti neměl,- přimět otočit se. A když to nevyšlo, nezbývalo nic jiného než říct to co vždycky. "Avalonkoo," natáhl, "nebuď načučená," tohle jí říkával, když byli malí. To slovo bylo fakt hrozný, ale co měl dělat, situace si vyžadovala oběti na jeho důstojnosti. Potom do ní jen tak zlehka dloubl prstem, druhou ruku měl pořád pod hlavou.

Nastalo ticho. Dlhé ticho. Av by také ticho možno aj vadilo, keby sa akurát tak nezamerala na stebielka trávy, s ktorými sa hrala. Áno, mohla vyzerať ako šialenec, keď tak uprene zízala na pár obyčajných stebielok trávy, no pri nej to bolo vcelku normálne. A ona by to vydržala robiť aj hodiny... možno dlhšie. Ťažko povedať kde by boli jej hranice. Po nejakom čase sa však Neran predsa len rozhodol pre prerušenie ticha, a to slovami, ktoré od neho počúvala najmä keď bola ešte malá. Teda presne to hovoril, keď sa ocitli v podobnej situácii no o pár rokov dozadu. A Avalon si proste nedokázala pomôcť... musela sa usmiať. A úprimne? Tieto slová ju vždy dokázali tak trocha obmäkčiť, keďže povedzme si úprimne... komu Neran niečo také povie? Asi len jej. A on si toho bol určite vedomý. Inak by zrejme nepoužil presne tieto slová. No Av sa predsa len nechcela vzdať hneď. ,,Budeš sa musieť snažiť viac, Neranko" povedala s takým detinským hlasom a potulným úsmevom, no ten samozrejme nemohol vidieť, keďže mu bola stále otočená chrbtom.

Očekával, že když už takhle ztrácel svou důstojnost, Avalon to alespoň ocení a přestane předstírat, že je naštvaná. Jenomže ona nepřestala, dokonce mu řekla, že se bude muset snažit víc, protočil očima a zamračil se tím svým nezaujatým mračením starého dědy. Našpulil rty a nahodil rádoby zamyšlený výraz. Jen tak asi pro sebe, protože ona ho stejně neviděla. Tohle bylo těžký, jak ji má přimět zase se s ním normálně bavit? Ale víte co? Vlastně proč by. Rezignovaně si povzdechl a zakroutil hlavou, tohle nemělo cenu. "Nebuď jako malá," šťouchl do ní, tak kamarádsky, ještě jednou, než si i druhou rukou podepřel hlavu. Takhle to bylo mnohem pohodlnější. Dokonce by se i vyspal, to on většinou moc nedělal. Spánek. Pche. Co to je? Jenomže teď byl vážně unavený. "Tak až nebudeš naštvaná, vzbuď mě," pronesl nakonec, protože už nepřicházel na nic, co by tak mohl dělat. Zavřel tedy oči a počítal pomyslné beránky v naději, že vážně usne.

Opäť sa rozhostilo ticho, no tentokrát netrvalo tak dlho ako to predošlé. Jeho slová však nezneli moc presvedčivo, pretože Av je proste Av a často sa ako malá chová. Ale hej, musela uznať že sa Neran vážne snažil, pretože to čo pred tým povedal a tie priateľské šťuchnutia... Avalon by sa stavila, že sa musel premáhať. To čo povedal ako ďalšie však bola novinka. Zobudiť ho? Nebodaj sa chystal spať? Nie, to by určite nespravil Neran ktorého Av pozná. A ani mu to neplánovala dovoliť. Tak sa teda stále v sede otočila smerom k nemu. ,,Hmm... budíček?" povedala opäť takým tým mierne detským hláskom a úsmevom, ktorý k nej proste patril.

On ani nečekal, že by ho ta malá potvůrka nechala vyspat, i když by to teď třeba vážně potřeboval. No a tak doufal v to, že v ní probudí nějaký zájem o to, aby mu jeho snahu spát překazila. Chvíli tam tak spokojeně ležel se zavřenýma očima, pořítal ovečky a skoro propadal do spánku, když v tom se Avalon ozvala. Budíček? Doufal, že alespoň hodinu počká, aby si alespoň trochu odpočinul, dvě minuty mu sotva budou stačit. Nespokojeně se zašklebil a pootřevřel jedno oko, koukl na Avalon a zase oko zavřel. "Hmm, já bych ale vážně rád spal," oznámil jí potom a poklepal na místečko vedle sebe, "mohla bys to taky zkusit," potom si tou rukou zase podložil hlavu a spokojeně oddechoval, nicméně ani nedoufal, že ho Av nechá spát. To by byl doopravdy svátek, nějaký, co je jednou za pár let, nikoli pravidelně. Je vůbec nějaký takový? To je jedno.

Neprejavil nejaké veľké známky života. No... taký bežný Neran. Pravdepodobne bol naozaj unavený, ale mal spať vtedy, keď spala Av. Niežeby ponuka ľahnúť si nebola pre ňu lákavá, no zrovna teraz sa jej nechcelo spať, ležať ani nič podobné... a keď sa jej nechce, tak potom nemôže ani Neran, to je snáď jasné, či? ,,Čo keby si radšej vstal a previedol tie svoje úžasné lovecké schopnosti?" opýtala sa s dôrazom na slovíčku 'úžasné'. Neplánovala mu dať na výber, takže len čakala či sa postaví, alebo či bude musieť prejsť na iný plán, jak ho dostať na nohy, aj keď momentálne ešte nemala žiaden extra premyslený. Takže by musela improvizovať, no ani improvizácia jej problém nerobila.

Samozřejmě, že ho nenechala. Božínku, jednou by se fakt rád vyspal. Jenomže v noci, když většinou spala Avalon, měl příliš plnou hlavu na to, aby usnul. Pořád myslel na to, jak by je někdo mohl přepadnout, nebo že by mohlo zaútočit nějaké zvíře, když byli třeba zrovna v lese. Proto většinou spal jen tak napůl a spíš dával pozor, aby se jí něco nestalo. To by bylo blbé, no. Jak už jsem říkala, byla důležitou součástí jeho mizerného života. Takže mu chtě nechtě přirostla k srdci, mrška jedna. "Jasně," souhlasil, "ale hned jak se vyspím," zamrmlal hned potom a odmítal otevřít oči. On by vážně raději spal, takže ho jen tak pryč nedostane. Nebo možná ano. Vlastně dostane, ale bude se muset trochu víc snažit.

Samozrejme, že nevstal. Vlastne to celkom predpokladala, keďže Neran je... Neran. Iba si povzdychla. Takže improvizácia. Chcela začať... zľahka. Preto si len odtrhla pár stebielok trávy a začala ho s nimi štekliť na tvári a krku, aj keď nevedela, či ho to bude štekliť, no prišlo jej to minimálne otravné. No nevedela, či to bude dostatočne otravné pre Nerana. Povedala by skôr že nie, ale za pokus to stojí. V najhoršom prípade, keby jej nevyšlo vôbec nič na to, aby vstal, tak by ho zrejme vzala za nohu a ťahala za sebou. Ale na to je ešte čas. ,,Neraaaaaaaan, nespiiiiiii" zatiahla najviac ako mohla, aj keď vedela, že tu slová nepomôžu.

Jak předpokládal, nevzdala se. To by ani nechtěl, tohle ho bavilo. I když by spánek byl samozřejmě o mnoho lepší, ale co nadělá. Když už neměl příležitost spát, alespoň ji trochu pozlobí. Ať se snaží. Ha. Potom přišla s těmi stébly trávy. Bylo to otravné, fakt dost otravné, ale ne dost na to, aby se třeba jen pohnul. Pouze cosi nespokojeně zamručel a odolal nutkání přetočit se na bok. Odolával úspěšně. No a když ani tohle nezabralo, Avalon začala mluvit. Mluvení, ahh, to bylo snad ještě otravnější. Nebýt to ona, byl by ještě nepříjemnější než obvykle je. A to si nikdo zažít nechce. "Ty jsi ale otravná tulačka," pronesl posměšným tónem a jedno oko pootevřel, aby na ni viděl. Jen tak rádoby nenápadně, hned ho zase zavřel a trochu se zavrtěl, jako kdyby se snažil najít o něco pohodlnější pozici.

Všetko čo z neho dostala bolo pár nie najpríjemnejších slov a to, že aspoň na chvíľu otvoril oko. Musela sa usmiať, pretože už mala ďalší plán. Ak sa to teda dalo plánom nazvať. Pravdepodobnosť že vstane bola o niečo väčšia než pred tým a pravdepodobnosť, že ho tým bude poriadne otravovať a možno že ho až naštve bola dosť vysoká. Chvíľu ešte ostala ticho a usmievala sa ako... nie zrovna psychicky zdravý človek a potom s ním začala triasť. ,,Vstávaj, vstávaj, vstávaj, vstávaj, vstávaj, vstávaj, vstávaj, vstávaj..."

Mohl jen doufat, že ho nechá, protože nikam dál by to nedošlo. Skončilo by to jen jako jedno z těch zbožných přání, která se mu nikdy nevyplní. Jako vždycky. Ani se neodvažoval otevřít oči, protože to by znamenalo, že vyhrála, a takhle snadno ji přece zvítězit nenechá. Ještě ji chvíli potrápí a potom půjde sehnat něco k jídlu, protože jí se nechtělo a místo toho se kdoví jak dlouho procházela. Ani nevěděl, kde byla. Nerad ji takhle nechával volně puštěnou, asi by ji nejraději přivázal jako poslušného psa na vodítko, aby se jí nic nestalo, jenomže to nešlo. Ona by to vodítko přehryzala. A jak tam tak ležel, chvíli byl klid. Kdyby na jeho místě byl kdokoli jiný, asi by ho to znervóznělo, ale Neran byl Neran, takže si z toho nic nedělal. Věděl, že vymyslí nějakou blbost a on tomu nezabrání, leda, že by ji hned nechal vyhrát. A potom to začalo. Třásla s ním a přitom říkala 'vstávej,' nevěděl, jestli je to víc nepříjemné, nebo otravné. Nespokojeně zabručel, lokty se zapřel do země a trochu se zvedl. "S tebou si člověk nemůžou odpočinout, viď?" zamračil se a pomalu vstal.

Prestala s tým všetkým až vtedy, keď sa nadvihol na lakte. To pre ňu znamenalo víťazstvo, takže sa neubránila ani ďalšiemu úsmevu. ,,Ehm... môže... ale len keď odpočívam aj ja" povedala s tým najnevinnejším výrazom aký vedela spraviť. Neran sa postavil a Avalon sa chystala využiť to, že vstal ako prvý. Natiahla svoje rúčky hore, smerom k nemu, čím mu tak troška dosť naznačila, aby jej pomohol vstať. Niežeby to nezvládla aj sama ale... nechcelo sa jej a preto tak trocha dúfala, že by jej s tým mohol pomôcť. Teda... čisto teoreticky by tu mohla zostať sedieť či ležať a len čakať kedy sa vráti aj s korisťou, no ona sa plánovala opäť prechádzať... aspoň trošku, pretože sedieť tu jej prišlo až príliš nudné. Napadlo ju aj to, že by šla s ním a schválne mu plašila korisť, ale nakoniec to uzavrela tak, že to by nebol najlepší nápad. Nie pri Neranovi.

Zakoulel očima a s povzdechem založil ruce v bok, když tam tak stál a koukal na ni shora. Mohl by nad ní ještě zavrtět hlavou, kam to ta mládež spěje, ale byla jen o rok mladší než on. Jak k němu tak natáhla svoje ručky, měl vážně obrovskou potřebu nechat ji tam a odejít, protože ho nenechala vyspat, jenomže to byla Avalon a on jí nedokázal nepomoct. Ne zrovna ochotně ji teda chytil za ruce a silně zatáhl, aby ji vytáhl na nohy. Jen doufal, že to nebylo zase tak silně, aby ho třeba nepovalila. I když je pravda, že by s ním zase tolik nehnula, sice byla docela silná, narozdíl od některých křehotinek, ale on měl mnohem větší sílu. "Co bys beze mě dělala," pronesl s tím jeho líným úsměvem a zakroutil hlavou, tak dramaticky.

Neran bol očividne nadšený z toho, že ho zobudila a z toho, že bude musieť ísť na lov. To nadšenie z neho doslova sršalo. Chvíľu musela počkať, no nakoniec ju vytiahol na nohy. Samozrejme, že ju napadlo, že by ho mohla so sebou stiahnuť dolu, no raz, pred istou dobou sa o to pokúsila a nevyšlo jej to. Niekedy preklínala to, že je o toľko silnejší než ona, no v niektorých momentoch sa to viac než hodilo. Aj by mu poďakovala za pomoc, no to by nemohol povedať niečo, čo bolo preňho zcela typické. ,,Hmm... bez teba? Bez teba by som nemusela vo svojej prítomnosti trpieť jedného otravného egoistu" povedala s nevinným výrazom a jemným úsmevom. Opäť to nemyslela vážne a vedela, že Neran to vie. Nerana mala rada, doslova si ho obľúbila. Bol to jediný človek, ktorému stopercentne dôverovala, mala ho fakt rada a zároveň jediný, kto to s ňou vydržal a pomáhal jej, aj keď to občas... hm... často, nebolo ľahké.