Vesnice Gione

....

Pod černým pláštěm s kápí přehozenou přes hlavu, aby jí nešel vidět ani kousíček tváře, se skrývala Lyadell. Princeznička, nebo jak se jim to tady říkalo. Ale byla elf, byla jako všichni ostatní. Teď se ale skrývala, protože na sebe nechtěla upoutat přílišnou pozornost. Nepřišlo jí moc správné pořád trčet v sídle a nic nedělat, jen takové ty nudné, elfí věci. Učit se a učit, skoro nechodila ven. A když už, tak jen kvůli tomu, aby poznávala přírodu. Za svůj život už se setkala s příliš mnoho lidmi, vílami a dalšími stvořeními. Žila totiž opravdu dlouho, to by jeden neřekl. Vypadala mladě, opravdu mladičce, přitom jí bylo třista let, přesně! Nebylo to krásné? Pro ni ne, tahle dlouhověkost už ji nebavila. Měla pocit, že už nikdy nenajde a nezažije nic nového, za tolik let už se jí vše ohrálo a přestalo bavit. Namalovala snad každou jednu horu ze Zlatých hor, vodopád ze všech úhlů, s elfy v jezírku pod ním i bez nich. Učila se tolik, až měla pocit, jako by spolkla všechnu moudrost světa, ale jim to přece jen nebylo dost, musela se prý učit dál a dál. Bylo to únavné, tak se nedivme, že se nsažila na chvíli utéct, alespoň na chvíli. Ráda chodila dolů do vesnice, byli tam elfové, šťastní s těma svýma obrovskýma ušima, spousta víl, sem tam něaký člověk, na kterého se víly tvářily docela...no, ne úplně nadšeně. Sem tam i někdo jiný, ale zatím nikdo, kdo by ji zaujal. Nakonec se zastavila kousek stranou, celou tu vesničku pozorujíc. Pozoruhodný výhled.

Procházel skrz vesnici, když potřeboval chvíli pauzy. Nějaká elfská. Byl zase na cestách, ostatně jako vždy, tentokrát měl namířeno k vodopádům, projít přes dračí poušť, močály a dojít zpátky domů. Znělo mu to odporně, slovo domov. Tak daleko. Byl nudný a nabízel mu jen jedinou věc, které si na té zemi vážil – rodinu. Ne tedy, že by nemiloval, ale byl už dost starý na to, aby se mohl odpoutat. Jít trochu dále a přestat se starat o zájmy rodiny, o vztahy mezi dalšími. Nebyl to žádný vyslanec, politik, nebo někdo, koho by předhazovali k nějakým domluveným závazkům, aby si rozšířili vliv. Byl volný, tohle musela rodina respektovat nade vše. Ještě to, že se u rodinného sídla ukazoval vždy jednou za několik měsíců, které strávil v hostincích a pod stromy. Vypadal na to, Dorione se vyhýbal, lidé tam nebyli dvakrát oblíbení a on se jako jeden tvářil, tedy když měl peníze. Teď třeba neměl tolik, aby mohl doplnit zásoby, potřeboval si přivydělat. A jak lépe, než začít dělat menší představení na ulici? Stačilo nahodit úsměv, začít pobízet několik lidí, odhodit brašnu stranou a pustit se do představení. Samozřejmě neupoutal tolik lidí, ale za každou novou osůbku byl rád. Začal tedy tím, co dělal vždy – mincí. Svůj zlaťák štěstí vytáhl z vnitřní kapsy toho pláště, kterého se nemohl zbavit, pak jednoduše poukázal všem ostatním. Jedna ruka – ta levá – prázdná, v pravé zase mince. Pak je vložil do pěstí, začal falešným zaříkávadlem, aby to vypadalo o něco kouzelněji a pěsti uvolnil. A bylo tam, přímo v té druhé. Úsměv se mu musel protáhnout, když uviděl výrazy některých, někteří mu nehodlali věřit a jednoduše odešli. Ti štědřejší mu na zemi nechali večeři, tedy pár mincí.

Bylo to docela dlouho, co tu takhle procházela uličkami. Na jednu stranu kouzelný zážitek, ale po tolika takových podobných výletech to nebylo ani zdaleka tak skvělé, jako poprvé, nebo podruhé. Jenomže to bylo už dávno, hodně dávno. Vážně si připadala jako nějaká stará babča, no kdyby byla člověk, už by dávno byla mrtvá. Ti žijí hrozně krátce, nenaučila by se tolik věcí, jako umí teď a nepotkala by tolik bytostí. Vážně viděla už úplně všechno. A potom přišel nějaký fešáček, jako třeba teď, a začal s tím jakoby kouzlením, přitom ale zřejmě netušil, kde se nachází. Tohle byla vesnice elfů, Gione. Elfové a ta jejich dlouhověkost. Celé to jeho vystoupeníčko sledovala s úsměvem, takovým pobaveným. Šašek. A poté se ten prostor kolem něj uvolnil, takže tam zůstala sama. Přistoupila o něco blíž, aby mu mohla jednu tu zlatou minci za jeho obvyklé vystoupení dát. "Vy jste tu poprvé, viďte?" pozvedla trochu hlavu, zpod kápy na něj zasvítila dvě tmavá kukadla. "Toto je elfí vesnice, všichni tenhle trik viděli už alespoň třikrát," a je to pravda, tihle kouzelníčci kolem chodívali často, jinde by třeba úspěch měli, ale u elfů ne, to určitě ne. Tak mu tam nechávali nějakou stříbrnou minci jen tak ze slušnosti. "Takhle si každý čarodějík myslí, že upoutá pozornost a překvapí," se zlatou mincí si pohrávala v ruce, kápě jí pořád zakrývala hlavu, ani to už tolik nevnímala, bylo to hlavně kvůli  tomu, aby ji zdejší nepoznali. "Předveďte mi opravdové kouzlo, které jsem ještě neviděla a zaplatím vám dvě večeře," jemně se usmála, což ovšem on nemohl vidět.

Výrazy některých diváků byly docela nemilé. Možná už jenom proto, že dokázal předvádět na ulicích jen ty béčkové divadélka, které pravděpodobně už někde viděli u svých blízkých. Ale co, aspoň za snahu mohl něco dostat, přeci jen vše utratil už po cestě. Tuláků potkal dost. A nebyl by to on, aby si něco případně neodkoupil, teď byla například jeho brašna z větší části jen plná suvenýrů, které si doma hodlal odložit. Byl to takový sběratel, který nemohl nic nechat za sebou. Zaplatil tím tak, že musel žebrat procházející o nějakou tu minci navíc. Musel z něčeho vyžít. Elfové zjevně tohle nemuseli. Nebylo tu pro něj místo. Možná mu nakonec ty lidské vesnice chyběly, tam jej s radostí pozorovali. Neměli přes dva metry něco, zatímco on vypadal jako prcek a  dokázali mu nabídnout něco více, než tři- počkat, možná čtyři zlaťáky. Jeden nově, uviděl jej v ruce té osoby. Musel nadzvednout zrak na tajemného, pravděpodobně ženskou. Nebo i muže, svalnatého a docela mohutného elfa snad nikdy neviděl. Jen tu byly ty oči. Jak tajemné, musel se až pousmát a naklonit se pro výdělek, ten si zastrčil do kapsy pláště. “Možná,“ odvětil, přičemž se natahoval pro vak, ten si přehodil přes záda. “Dokud se mám z čeho najíst, tak to beru jako úspěch,“ zamumlal, osůbka před ním nepůsobila dvakrát příjemně a ani zrovna nadšeně. Možná to byl nějaký lupič a chtěl mu vzít drobné a batoh kamenů, který měl tak rád. Pak padla nabídka, které musel naslouchat. Dvě večeře. Jak moc po tom prahl? Asi dost, protože reagovala skoro okamžitě. “Co chcete vidět, tajemný sponzore?“ Něco z toho uměl už zpaměti. Něco mohl vytáhnout z té knížky.

Sledovala ho. Elf nebyl stoprocentně, ani míšenec, to by poznala. Měla na to čich. Mohl být buďto člověk, nebo čaroděj, jelikož se zdálo, že na mořského má příliš dobrou chůzi, ti tak skvěle nechodili. Káceli se k zemi už když stáli, pokud tedy celý život neprožili na souši. To je potom jiná, jenomže takové snad ani nezažila. Dobře, asi dva, nebo tři tyhle mořské-nemořské potkala, ale to byla prostě jen výjimka. Navíc byli zvláštní a tenhle určitě jako mořský nevypadal. Mohl to být tedy jen ten člověk, nebo kouzelník. Vsadila by si na kouzelníka, tak pitomé triky tu lidi nedělali. A taky sem tolik nechodili, to kvůli vílám. Jejich rody byly docela na nic a tak. Mimochodem, s čaroději to taky vždycky nebývalo úplně růžové, ale v podstatě nás tou bariérou chránili, takže většinou všichni drželi klapačku a raději zbytečně neremcali. "V tom případě je pro vás úspěch dost málo, kolik? Tři zlaté? Oh, počkat, čtyři," podala mu ještě ten, se kterým si doteď hrála v ruce. Docela se divila, že na něj vůbec zlatými plýtvali, většinou házeli stříbrné. Ale co, dobře pro něj. Viděla, jak svou nabídkou upoutala jeho pozornost. To ji donutilo se usmát. "Překvapte mě, něco jedinečného, kouzlo, které dokáže někoho starého ohromit, magii, ne tyhle triky," usmívala se, to vidět nemohl.

Nemohl tu osobu přestat sledovat, stále se sám sebe vyptával, jestli se má zeptat. Kdo to byl? Proč měla kápi? Byla to ona, tedy odhadoval. Hlas měla docela jemný, zněla jako elfka, nebo někdo podobný. Možná i zženštilý elf, ale to nepřišlo k úvahu. S největší pravděpodobností žena, lupič, nebo známá osoba. Jen tak se skrývat bylo docela zbytečné. Měl chuť jí to sundat a podívat se na tvářičku, bohužel to ale udělat nemohl. Ještě by ho vyhodili z města za porušování nějakých pravidel, o kterých nevěděl. Elfku poznal podle výšky, byl si s ní tváři v tvář, tohle se u normálních žen často nestávalo, ani u těch ostatních ras. Jenom elfky dokázaly být stejně vysoké, ba i vyšší. Odhadoval ji na někoho, kdo se o sebe uměl starat. Kápě čistá. Nic otrhaného, ani špinavého, jak by lupiči měli, ale viděl ji přeci jen zepředu. Byly to jen domněnky, kterým sám nijak nevěřil. Nestěžoval si. Dala mu zlaťák, který si od ní s úsměvem převzal a hodil do kapsičky. “Děkuji, štědrá slečno,“ uchechtl se, možná si i přál, že něco přihodí. Ale na kus chleba mu to stačilo, ačkoliv by mohl říct, že z chleba doslova pár týdnů žil. Potřeboval pořádné jídlo, které ona nabízela. “Tak dobře,“ zamumlal, brašnu si otočil ke své straně, hrábnul dovnitř a vytáhl malou knížečku. Docela starou a poničenou, kterou měl už nějaký ten rok. Předali mu to. Cenil si toho tak, že ji vytahoval málokdy, teď třeba poprvé za pár měsíců mohla vidět denní světlo. Náhodně otevřel na jedné stránce a prohlédl si kouzlo. Neuměl kouzlit nejlépe, ale číst si z knihy také nebylo nejtěžší. K tomu si musel vzít čutoru. Začal tím, že ji otevřel. Vypadala prázdně. Byla z půlky. Pokračoval hlasitým čtením prvního nesmyslného řádku, aby dodal na kouzlu, schválně ještě dovnitř pofoukl. Druhý řádek přiměl vodu k pohybu ven. Něco jako když poletovala, spíše ji jenom nadnášel. Třetí jí uvedl do pohybu pryč. Spíše k jeho ústům, protože měl žízeň, potřeboval se napít a ona chtěla kouzlo.

Mohla mu ty zlaťáky dát dva, ale to nechtěla. Věděla totiž, že určitě vymyslí něco, co bude dostatečně magické, aby mu ty večeře zaplatila. Dala by se považovat za naprostého nadšence, blázna do takových kousků, milovala sledování těch kouzel, toho, co ona nedokázala, protože byla elf a ne čarodějka. Občas by byla raději to, mohlo by to být zajímavé, no nicméně byla elfem. Navíc urozená, to je toho. Stejně jí to nezabránilo v podobných toulkách městem. Tyhle čarodějíky si ráda odchytla, když už se snažili předvést nějaké kouzlo. Bylo to fascinující, vskutku. Přišlo jí úžasné, co někteří dokázali. Doslova uměli vykouzlit báječný okamžik, jedinečný. A tak, když souhlasil s její nabídkou, sledovala ho a čekala, co jí předvede. Popravdě ji zatím ani tak nezajímal on, jako to kouzlo, ke kterému se chystal. To bylo nyní, v tuto chvíli, mnohem přednější. Zřejmě se chtěla pobavit. S radostí mu zatleskat a chvíli předstírat, že na své povinnosti vlastně nemyslí. A potom to přišlo, to jeho kouzlo. Bylo to pěkné, vážně. Zapátrala v mysli. Musela se chvíli zamyslet, přitom sledovala čutoru, ze které se vzala voda. "Zajímavé, doopravdy," to tady u nich neuměli, oni se museli napít přímo z té čutory. "Ale musím Vás zklamat, tohoto kouzla už jsem byla svědkem, je to sice dávno, ale přece," přesto se jí to líbilo. Měla ráda kouzla, ale to už se opakuji. Zkrátka ji to bavilo. Poté zvony začaly ohlašovat poledne. S lehkým úsměvem na rtech, který však stejně nemohl vidět, se na něj podívala. "Je ale pravý čas dát si něco k snědku, spokojíte se s obědem?" zvědavě na něj koukla. Věděla o místě, kde je jídlo opravdu dobré.

Nedalo se říct, že se mu pilo úplně dobře, když mu voda padala přímo do úst a on neměl čas ji zastavit. Vážně to bylo těžké, musel polykat a neměl čas to kouzlo zastavit, takže si elfka užila i pohledu na to, jak stíhá popíjet poslední kapky z čutory, než ji konečně zavřel. Takovou žízeň až neměl. Oba předměty naházel zpátky do brašny, kterou si zase upravil na zádech. Když takhle postával vedle ní, i on vypadal více jako lupič. A to mimochodem nosil úsměv na tváři dvacet čtyři hodin denně. Jen si většina lidí všímala spíše oblečení a toho, co předváděl, než úsměvu a blbých slov, která mu ani teď nešla. Měl hlad, nebyl ve své kůži. Potřeboval se zase dostat do obvyklé nálady, dohnat spánek, užít si místní zábavy a něco se dozvědět o elfech. Ne tedy, že by jej tolik zajímali, protože on elfy vlastně nikdy nemusel. Nemusel nikoho tak dlouhověkého. Všichni se pak tvářili jako někdo vznešený, jako vševěd, který musí poučovat druhé. Nemuseli ani spěchat, měli tolik času, že by i tempem šneka stihli všechno, co člověk za tři životy. Proto tak cestoval. Chtěl to vidět ještě před tím, než by se z něj stal nějaký starý otec několika dalších dětí, které by sám vyháněl na cesty, aby za svůj titěrný život mohly vidět vše, čím se stát. Aspoň byli bohatí a vtipní. Jinak ani jeho konverzace často nepochopili, smysl pro humor také nevítězil. Nebyl ani dvakrát překvapen, že tenhle fígl už viděla. Přeci jen jej to naučil někdo z domova, už sám si nedokázal vzpomenout. Pravděpodobně nějaký kamarádíček, kterého nechal za sebou. Přestal dokonce přemýšlet nad tím, že je to lupič. Lupič chtěl peníze, ne utrácet u oběda s nějakým náhodným kouzelníkem. Byla asi dost bohatá na to, aby si to mohla dovolit. Možná utekla z nějakého sídla elfských snobů. “Tohle učí doma každýho,“ odfrkl si, uměl i lepší věci. Jen potřeboval čas a sílu. “S večeří, obědem. To je jedno, jídlo jako jídlo,“ pousmál se, načež přikývl na souhlas.

Přemýšlela, proč tedy nepředvedl něco méně častého, když se to tedy učí každý "u nich doma," ale nějak moc se v tom nenimrala, vlastně ji to ani nezajímalo. Hlavní bylo, že se pobavila a za to, že z jejího nudného dne udělal o nepatrnou špetku méně nudný, si zasloužil, aby ho alespoň na ten oběd pozvala, i když už toto kouzlo viděla. Bylo jí tehdy ale asi sto dvanáct, to už je vážně poměrně dávno. Nad tím se na chvíli pozastavila, vykouzlila na tváři jemný úsměv, který však on nemohl vidět, a poté přikývla na jeho slova. "V tom máte asi pravdu," souhlasila s ním. A když tedy bylo dohodnuto, otočila se a pomalými kroky se vydala na cestu. "Pojďte," zavolala na něj, ale neotáčela se. Kápě jí pořád zakrývala hlavu, popotáhla si ji ještě trošku víc do tváře, protože už jí trochu sjížděla. Stále byli v místě, kde by ji lehce mohl někdo poznat. A ne, že by se bála, jen ji nemuseli někteří lidé vidět. A teď? Teď mířili na jedno ze dvou bezpečných míst.

Vesničku neznal natolik, aby určil, kde se nachází hostinec. Nebo cokoliv. Vše tam bylo čisté a splývalo s přírodou, samé rostlinky a stromečky, vysocí lidé a takové pěkné budovy. Byly o něco větší, protože v nich přeci jen bydleli větší lidé. Teď i dokonce přemýšlel nad tím, jak vysoké děti rodí, teď jich pár viděl a musel tedy přiznat – tak vysoký mohl být jen několik let zpátky. Doufal, že po něm už nebude chtít, aby zase vytáhl knížečku kouzel. Nebylo mu dvakrát příjemné ji používat před lidmi, proto se držel svých béčkových triků z rukávu a vytahoval ji jen v nutných situacích. Třeba jako tahle. “Jasně,“ pronesl těsně před tím, než přidal do tempa, aby se udržel s elfkou. Měli velké nohy a jejich chůze byla oproti té jeho svižná. “Snad mě vážně čeká jídlo,“ odkašlal si, „na elfské jeskyňky lásky a hororu nejsem připraven.“ Následoval jen suchý smích, který jej brzo přešel, neznámá mu přeci jen přišla na někoho, kdo se více vyznal v něčem vážnějším. Proto nechtěl moc remcat do chvíle, než by zjistil, o koho se jedná. Možná to ani nakonec nebyla žena, kdoví, pod kápí se mohl klidně nacházet i někdo známý.

Kráčeli tedy vesnicí elfů, všichni tu byli vysocí, většinou vyšší než on, kromě některých menších, či křížených elfů, nebo víl. Víl tu byla také spousta, z Inyasu především, přišlo jí, že komu není dobře v té zimě, která v Inyasu byla, jde sem. Hm, ale co už. Nevadilo jí to, alespoň vídala i nové tváře, ne stále ty samé lidi dokola a dokola. I když ty také, především ty. Bylo ale fajn, když občas někdo přišel do města, tvář, kterou ještě neznala. Z toho přemýšlení ji vytrhl hlas jejího společníka. Také jednoho z těch, které tu ještě neviděla. To bylo dobré, jinak by se o něj ani nezajímala, nechala by ho tam, hodila mu minci, možná dvě a odcupitala hledat další nováčky. Nad jeho poznámkou se jen krátce zasmála, uvědomila si, že na nic takového by reagovat neměla. To dle vychování. Polkla tedy ten smích a pouze se usmála. "Nemusíte se bát, do žádného doupěte si vás nevedu," pronesla po chvilce velmi krátké odmlky a ještě jednou se zasmála, opět krátce, skoro potlačovaně. Možná mu ani nechtěla říct, kdo je, aby se snad nezačal chovat nějak jinak. To tak občas totiž bývalo, jakmile zjistili, že je de Gryes, o žádné vtípky se nepokoušeli a byla s nimi nuda. Zase. Tomu se tedy tentokrát chtěla vyvarovat. A potom, konečně, se ocitli u jedné z těch hor, u kterých byly ty obrovské stromy. Do hory, nebo možná spíše té jeskyně, vedly dvířka. Zlehka na ně párkrát zaklepala, než se otevřely. Stál v nich vysoký elf, jen o něco mladší než byla ona, a pustil je dovnitř. Byla to jemně osvětlená jeskyňka s několika stoly po bocích, volným prostorem ve středu a vzadu byl pult, za ním žena, který zrovna utírala sklenici. Vše vypadalo pod tím mizerným osvětlením útulně, bylo tu větší teplo, než se zdálo, ale jen takové příjemné a ne příliš velké, kvůli kterému by se někdo mohl zapotit. Leda že by tu začal předvádět nějaké tanečky a stojky a kdoví co. Chvíli se, jakousi podivnou řečí, bavila s tím elfem, který jim otevřel, načež oba po sobě kývli a Lyadell si rozepla knoflík od pláště. Kápě jí sjěla k ramenům, načež si plášť sundala a podala ho elfovi. "Můžeme jít," oznámila svému společníkovi a vydala se k jednomu z těch stolů. U nich byly po dvou protějších stranách mohutné lavice, bylo to kvůli tomu, aby jen tak nespadly. Díky své tíze držely skvěle.

Neodpustil si občas zpomalit. Byl zvyklý na to, že jen rychle procházel, často nemíval možnost se ve vesnicích zastavovat, ne, to nebyl on, necestoval jenom kvůli lidem, těch měl dost doma, cestoval kvůli přírodě, historii, učil se, zkoumal, hledal dějiny a památky těch dob, kdy všude nebyla duha a každý se neoblizoval. Prý vážně existovaly, to tam ještě byli trpaslíci a chtěli rozpoutat válku. Zajímalo ho, co dělali. Jak byli prospěšní. Mnoho o nich nevěděl, spíše vůbec, totiž jejich starý domov byl teď novým pro adepty černé magie, o kterých už tak nemohl mluvit. Nebo je navštěvovat. Lhal bych tedy, kdybych nepřiznal, jak strašně se tam chtěl jít podívat, vidět staré a opuštěné trpasličí vesnice, jejich památky. Byli dobrými kováři, možná lepší než lidé, to mu vyprávěl otec. Byly to ty nostalgické chvíle, kdy neběhal po venkově a dokázal několik minut vydržet na jednom místě, přičemž pravděpodobně přemýšlel jen na další chvíle mimo. Takovým prostě byl, nedokázal se usadit, musel být v pohybu, tak dlouho, jak jen to půjde. Pro chvíle jako tyto, tedy snad jako tyto. Stále nevěděl, kam jej to vede. Ale aspoň viděl ty ostatní, elfy, kteří se na něj dívali docela, no, prostě se dívali, občas i víly. Ty neviděl tak často. Občas na ně narazil a musel se k nim nějak vetřít. Chtěl o nich slyšet. Většinou se docela lišily od elfů, byly nesmrtelné, doslova nesmrtelné, nijak se nevraždily a rády si povídaly. A občas byly roztomilé, tou jejich titěrností a prachem, o který povětšinou žebral. Chtěl to zkusit. Jednou se mu to málem povedlo, ale byly i docela stydlivé, nedokázal se s jednou bavit déle než pár minut bez toho, aby se pak zase ocitl osamotě. Předávaly vědomosti. Elfové mu přišli povrchní. To i lidé a většina čarodějů. Nedejbože, aby potkal nějaké hybridy. “Ne tedy, že bych nějak odporoval,“ dodal k předchozí větě v nižším tónu, narazil přeci jen na další vílu, a kdyby jej nesvazovala s tajemnou osobou dohoda o společném obědě, asi by se naprosto odpoutal a šel otravovat zbytek. Možná mu to přeci jen trošku chybělo. Vesnice a lidé, úsměvy, malé pobíhající děti. Teda tu přerostlé. Ale chápeme se. Fakt, že v slečně tajemné se našel krapet humoru, mu také přidal na formujícím se úsměvu. Pak ale došli k té hoře. A vážně to tam byla jeskyně, musel se pro jistotu otočit, zda se v blízkosti nenachází někdo další. Kdyby to vskutku byla jeskyně hororu. Díkybohu jim ale otevřel nějaký elf. Následoval ji. Netušil, že i elfové mají své tajné hospůdky, kam se chodí opíjet. Tak mu to tedy připadalo, stoly, pult. Útulno. Cítil se jako v lidských hospůdkách, tu to jen bylo klidnější, čistější a o něco příjemnější. Nechal je se bavit svou elfštinou, či jak to mluvili, mezitím udělal pár kroků dále, aby se porozhlédl. Pěkný. Nezapřel by vám, že měl chuť si dojít k pultu a objednat si nějaký levný alkohol, vyrušila jej v tom ale až žena, tedy dívka – co on věděl. Vypadala mladě, vypadala jako nějaká princeznička. Tak pěkné mohly být snad jen ony. Co on ale věděl, mohla být už i prapraprababičkou. Ale neptal se, přikývl a následoval ji ke stolu, kde se skoro ihned usadil, byl dlouho na nohách. Oddechnul si a opět pohlédl na jeho doprovod. Nechtěl věřit, že by byla někdo známý. "Kde to jsme?"

Jakmile se usadili ke stolu, došel k nim ten elf. Jo, přesně ten vysokej elf, byl jednou tak vyšší než ona, což je sakra co říct. I když je pravda, že byla jedna z těch docela nízkých elfek. Což zřejmě oproti tomuhle moc nevypadalo. Nicméně, je to jedno. Podával se tu oběd jako každý jiný, podobně jako u nich na sídle. Člověk si nemusel objednávat nic než pití, protože stejně vařili jako na hrad. Bylo to prostě jedno. A tak si žádala to jejich zlatý pití, ono to vlastně ani nebylo pivo, vůbec netušila, jakej to má název. Bylo to něco od víl, byl v tom alkohol a chutnalo to fakt skvěle. Říkala tomu nektar, protože jí to přišlo jako super název. Pár elfů tomu tak taky říkalo, ale ten oficiální byl nějakou krkolomnou řečí a kdoví, kdo to vůbec vymyslel. No, když si to tedy objednala, počkala, s čím přijde tady ten...vlastně nevěděla, jak se jmenuje. Čarodějík, prozatím mu říkejme tak. A potom, potom počkala, než elf, jehož jméno si už vlastně taky nepamatovala -kecám, jenom nechci, aby vypadala jako někdo, kdo ví úplně všechno, haha- odejde, aby mohla zodpovědět otázku toho čarodějíka. "Tohle je taková soukromá...jídelna, hospoda, nevím, jak tomu říkáte," pokrčila rameny. "Smím se zeptat na jméno?" doufala, že snad přijde i s příjmením, třeba bude znát někoho z jeho rodiny.

Měl celkem respekt z toho týpka, který jim právě přišel ke stolu. Proč? Měl snad zatracený tři metry! Což je několik jeho hlav dohromady. Vážně. Právě seděl a měl metr něco a před ním stál elf se třemi, cítil se jako nějaké malé koťátko, které chce jít právě sežrat obří drak. Doslova obří. A ne, ani mile moc nevypadal. To teda většina elfů, ale on už si zvykl na to, že nemilé pohledy byly nastavené na automaticky zobrazené. Byl rád, když jej nějaké dvou a výš metrové monstrum neprobíjelo pohledy typu „Jsem starší, moudřejší a možná i pěknější“. Třeba tahle princeznička, či co byla, ona vypadala docela normálně, ačkoliv mu připadala docela nafoukaně chvílemi zpátky. Asi obsluha, něco takového. Proto tedy  řekl prosté „to stejné co ona“ a vyjmenoval snad první věc, kterou potřeboval v břiše. Kuřecí. Prostě jakékoliv maso. Jo. To mu chybělo. Občas si ulovil rybičku, ale lovit jinak neuměl, potřeboval to. V sobě. Hned teď. Možná by se i utopil slinami, kdyby se neuměl ovládat. Přikývl a odcupital, díkybohu nehodlal hrát žirafu – jestli tam vůbec existovaly – a trefit ho hlavou. Šišatou, takovou elfové asi měli. Všechno dlouhé. Ale až teď si všiml toho, že je tak moc neznal. Viděl v nich šprty, všeuměly a docela zazobané jedince. Byl rád, když zjistil, že měli hospody a alkohol a zábavu ve formě něčeho, co se týkalo fyzické námahy a bez střílení luku. Tím posledním si jistý nebyl, ale ta hospoda napovídala o tom, že tu muselo být veselo. A tanec se taky počítal. “Jo, hospůdka,“ přikývl a opět se porozhlédl. Pěkný. Snad by se tam mohl při příští návštěvě zase podívat. “Kaien Firestone, ten nejpěknější a nejchytřejší ze své linie,“ odvětil společnici, přičemž mu ještě povyskočilo obočí jako nějaká žabka, “jen a jen k vaším službám, milá záchranářko, která se může také představit.“  Samozřejmě lhal. Ze své rodiny byl právě nejšpinavější a nejzbabělejší.

Ten čarodějík nevypadal zrovna nadšený z toho elfa. Nedivila se mu, sama vedle něj vypadala jako prcek. Vypadalo to, že má snad tři metry, přitom to bylo o něco méně. O něco. Přes dva metry měl ale stoprocentně a vedle něj si fakt připadala jako nejmenší dospělej elf na světě. Ale určitě nebyla, snad. Stejně se řadila mezi ty nižší, což se tak ani nezdálo. Když tedy odešel, mohla svou pozornost věnovat svému čarodějnému společníkovi. Od ucha k uchu se usmívala a snažila se působit co nejvíc příjemně, protože...ani nevěděla proč. Zřejmě to byla ta její snaha, aby ji všichni měli rádi, nebo kdoví co. Prostě to byla Lyadell a její povaha. Jenomže byla pravda, že ona se usmívala skoro pořád, asi aby navodila lidem/elfům/dalším bytostem v jejím okolí příjemnější pocit. Když se tedy na její požádání představil, musela se zasmát jeho poznámce, krátce. Firestone. Hmm, musela se zamyslet. "Firestone! Ano, jednoho z vaší rodiny znám, je to tvůj-" přerušila se a zapřemýšlela, "myslím děda, za svých let vám byl docela podobný, teď už to vidím, no ano," uchechtla se, nebyla si úplně jistá, ale snad to řekla správně, mohl to být i praděda, nebyla si jistá, kdy zrhuba se rozmnožují. Může se také představit? O jak velkorysé. Na tváři jí pohrával takový ten jemný úsměv. "Della," představila se, "říkejte mi Della," raději se nepředstavovala celým jménem, to už by bylo lehké odvodit si z jakého je rodu.

Když odešel a porovnával jeho výšku k dalším elfům, musel se sám sebe zeptat, zda výška něco určuje. Možná to byl král hospod, protože to byl nejvyšší elf, kterého kdy viděl. Nebo třeba ten nejchudší, proto se z něj stala třeba obsluha v tajném podniku. Co on věděl, tímto se jenom potvrzovala jeho teorie o tom, že žádný lid nezná natolik, jak by chtěl. Měl v plánu, tedy až po tom, co prozkoumá přírodní památky, si koupit menší dům v nějaké vesnici. Třeba pár let ve vílí, aby se pak přesunul k elfům a dále. Pak by se mohl domů vrátit plný mouder, předal by to svým dětem a budoucím generacím. Ale byl to jen blbý syn, pravděpodobně by jej do třiceti začaly svazovat rodinné závazky. Povinnosti, kterým se úspěšně doteď vyhýbal, na které ani nepomyslel. Vážně by byl raději uprchlík a pracoval v takovém podniku. Neodporoval by. Přeci jen tam každý vypadal spokojen, všude bylo čista a slečna naproti něj se dokázala přimět k úsměvu. Líbilo se mu, když se usmívala, vypadala tak o mnoho lidštěji, méně jako možná prapraprababička některých elfů. Její další věta potvrdila jeho domněnky o jejím stáří. Vlastně nic proti tomu neměl, jen nebyl zvyklý přiřazovat takovému vzhledu století. “Děda,“ musel si to zopakovat. Viděl ho dávno, navštěvoval jej jako dítě, teď už tu jsou jen ty nepatrné vzpomínky na kouzla, které jej učil. Jeho béčkové triky. Zjevně to měli v krvi. “Snad byl nádherný,“ ušklebil se na Dellu, ano, Dellu, takhle se mu představila. Bylo to něžné jméno, takové přesně pro princezničku. “Je mi ctí vás a vaší vznešenou velkorysost poznat,“ pousmál se zpátky. Jen by se rád dozvěděl druhou část jména. Tu nepodstatnou, k dívce se chtěl chovat stejně tak i tak, jen by se mu přeci hodilo, kdyby věděl, jestli to mluví s princeznou, nebo nějakou zlodějkou.

Ani si neuvědomila, že by to pro něj mohlo vyznít zvláštně. Nechtěla se povyšovat, ani ze sebe dělat nejmoudřejší stvoření pod sluncem. Tím nebyla, mnoho starších bylo chytřejších, tudíž i když tu seděla s někým mnohem, mnohem mladším, než byla ona, nepřišlo jí, že by měla chuť svou moudrost nějak zveličovat. Nebo že vůbec moudrá byla. I když pro jiné mohla být stará babča, prababča, praprababča, prapra-no, to je jedno. Popojedem. Nad jeho další poznámkou se krátce zasmála, "Byl ještě o něco nižší, asi o půl hlavy," zamyslela se, byly to vzpomínky, docela dávné,ale pro ni to nic nebylo. Měla před sebou ještě velkou řádku let, než její život skončí. Poté už jen s úsměvem přikývla, takovým tím pokorným způsobem, skoro jako kdyby říkala "nápodobně," jen ne slovně. Prostě to z toho gesta vyzařovalo. A potom jim elf, tentokrát jiný, donesl nektar, jak tomu říkala. Víly, víly, úžasné víly.

“Jo, to musel být on,“ opět přikývl, neodpustil se i lehce zasmát, vážně byl malý. Teď, když měl o nějakých těch padesát let více, byl ještě menší. Vzpomínky. Možná by jej měl také navštívit, bylo to už dávno, kdy s ním seděl na té staré lavičce před sídlem, kdy mu vyprávěl o svých cestách, co on věděl, možná se i někdy zmínil o tom, že ji potkal. Jen si to vždy vykládal jako pohádky, nevěřil mu a sám jej přesvědčoval, že neví, o čem mluví. Teď už byl přímo v tom věku, kdy se dozvěděl, že pohádky jsou, no, pohádky jsou. A budou. “Snad to s vámi strávil stejně příjemný čas,“ poznamenal, opět se lehce šklebil a přemýšlel jen nad tím, no, co kdyby to byla jeho babička? Elf to tedy nebyl, ale co on věděl. Raději přestal. Začínalo mu to přicházet lehce nesmyslné a ne zrovna příjemné. Tak tedy opět věnoval chvíli pozorování a svých poznámek. “Tančí se tu?“ byla snad první otázka, zajímalo jej, jestli elfové obvykle tančili. Jen tak pro zábavu, jestli to slovo znali. Snad by i pokračoval, ale ten elf – díkybohu nižší – jim přinesl ty nápoje. Zlaté, strašně zlaté, od piva se to docela lišil tou barvou a pěnou, která tam skoro nebyla. Počkal tedy na Dellu. Nebyl si nijak jist, jak se to pije, nebo jestli to vůbec bylo sladké, alkohol, nebo prostý nápoj. Byl až příliš zvyklý na lidský alkohol a vodu. “Co to je?“

Firestona si pamatovala, vlastně oba. Měla pocit, že ta čarodějka, kterou tu potkal, mohla být i jeho babička. Jenomže tím si nemohla být jistá, bylo to už pár let, generací. Přesto to zase tak dávno nebylo, když nad tím tak přemýšlela. Pro ni alespoň ne. Po jeho další poznámce přimhouřila oči, zhluboka se nadechla a rukama se opřela o stůl, takže se jen malinko naklonila k němu, skoro jako kdyby mu chtěla prozradit nějaké tajemství. "Byl tu skoro měsíc, na návštěvě, pamatuji si docela jasně, že se procházel po vesnici a kupoval všelijaké suvenýry z různých obchůdků, když byl zrovna týden trhů, a potom jsem ho představila mojí drahé přítelkyni, byla také čarodějka, byla tu kvůli rostlinám, které rostou jen v Gione, studovala je, chtěla přivést do Eglavadu nová moudra, když ji Jeriah poznal, chodil potom v zahradách a nechával květiny rozkvétat, potom to tam hrálo všemi barvami, pokud si dobře pamatuji, Bella, tak se jmenovala ta čarodějka, s ním tehdy odjela, když se vracel domů do Eglavadu, dál už jsem o ní ale neslyšela, nikdy jsem ji už nepotkala," zakroutila hlavou, potom se opřela do opěradla té lavice a povzdechla si. "Ale to už je dávno," pokrčila rameny. Možná takhle ráda lidem vyprávěla o minulosti, bavilo ji to, jenomže většinou neměla komu o tom říkat. Elfy to nezajímalo a moc jiných nepotkala. Při jeho otázce obrátila hlavu k volnému prostoru ve středu jeskyně a usmála se, "Samozřejmě," přikývla. Elfové se možná zdáli jako povrchní všeználkové, ale uměli se také bavit. Ne všichni, ale ti, co se odpoutali od všeho toho zvedání nosu a prohlašování, že toho ví mnohem víc, než by jiní mohli znát, tu měli dobrou zábavu. Především zde. A jedním z nich byla i Lyadell, tedy Della pro něj. Všimla si toho jeho pohledu, když jim elf donesl nektar. "Popravdě ani nevím, má to podivný název, který je těžké si zapamatovat a vymyslely to víly, je to dobré, má to podivnou, specifickou chuť, trochu nasládlé, ale ne příliš -no, ochutnejte," sama se ze sklenice napila. Podávalo se to podobně jako pivo u lidí a čarodějů.

Della mu připomínala dědu. Ne tedy v tom, že to byl muž, nebo že byla malá, šlo hlavně o to, jak působila. Možná by jí tipoval na několik století, i kdyby i měla přes metr padesát a její uši byly docela normální. Nebo ty lidské nebyly normální, šlo o to, kdo tu byl dříve. Nevěděl proč, ale mohl by jí odhadovat na pár století již z té mimiky. Nebo to bylo tím, že trávil příliš času ve společnosti zvěře a přírody, nevěděl. Každopádně mu zajíčci, které chtěl ulovit k jídlu, neříkali pane a nevykali mu. Díkybohu. Naklonila se k němu, poznal to – měla v plánu povídat. A aby to oběma ulehčil, naklonil se také, byl teď od ní docela kousek, několik desítek centimetrů, ba ne méně. Úsměv teď působil jako obr, roztahoval se mu přes celý obličej, zatímco poslouchal. Nakonec zůstal nakloněn jako jediný, jeho společnice se zase uvolnila na lavici, on jen přemýšlel. Nemluvila o jeho prarodičích. Jeriah a Bella. Ne, takhle se nejmenovali. Opět se přirovnal ke svému otci. Kdy jej viděl naposled? Měsíce, možná déle. Měl sourozence, kterých si všímal o něco více, rodiče, no, těm se pokoušel vyhnout oklikou. Už jenom kvůli tomu, že jej doma čekal nějaký nevznešený titul a mladá panička. Mohl to být on, spíše to byl on, jenom netušil, že cestoval. Nevěděl to ani o jednom, vždy to byli jenom rodiče. Nic více, nic méně. Měli to být tváří rodiny, takoví zástupci, které od mladého věku sám přehlížel. Přeci jen měl dědu. A šlo vidět, že to měli v rodině - tuláctví. Od sebe ale neočekával, že by se ve čtyřiceti usadil a založil další rodinu. “Jeriah a Bella,“ musel si to zopakovat, nesedělo mu to, ale musela mluvit pravdu, “to jsou mí rodiče.“ Uchechtl se. Bylo to tak nečekané, trefilo jej to v nesprávnou chvíli. Ten fakt, že ani rodinu neznal. Na její odpověď ohledně nápoje jen přikývl, uchopil se sklenice a napil se. Pár doušků, možná více, už dlouho nepil nic krom vody a tohle bylo až příliš chutné na to, aby přestal. Poloprázdnou ji opět položil zpátky, na jazyku měl stále onu chuť, sladkou. Jinou. Zvykal si. “Máte pravdu,“ přikývl, “výborné.“

Byl tu nepřehlédnutelný rozdíl mezi Kaienem a Lyadell, zkrátka nešel přehlédnout. Dívka s blonďatými vlasy, kapku rozlítaná elfka s mnoha věcmi na mysli, stále mluvící tou starou řečí, používající slova a slovní spojení, která už dávno mezi mladšími vymřela. A rozdíl mezi nimi byl také věkový, ten byl opravdu velký. Vždyť už znala jeho předky, to bylo docela zajímavé. Když si to tak vezmete, nebýt právě Delly, Jeriah a Bella, ať už to bylo jeho cokoli, by se tehdy neseznámili. V té době lidi seznamovala ráda, to si pamatovala. Stejně tak i spoustu dalších věcí, ale elf už takto starý, ač ona byla oproti mnohým ještě mladičká, na spoustu věcí už zapomene. Některé jí zůstaly vryty do mysli, to je jasné. Byla by i Kaiena nyní někomu představila, ale bohužel už to bylo nějakou chvíli, co měla přátele mezi jinými druhy. Doba se pomalu měnila a jí se zdálo, že do Gione už nejezdí tolik lidí co dříve. Ne tedy těch zajímavých, kteří stojí za její pozornost. Dá se říct, že v tomto byla poněkud... hm, jak to říct? Princezna. Ano, přesně tak. Princezna. Později se ale ze svých myšlenek zase pěkně vrátila k rozhovoru s Kaienem. Zopakoval jejich jména, jako by nad něčím přemýšlel. Na chvíli ji dokonce napadlo, že by to mohli být i starší příbuzní, nebo přes nějaké koleno, nakonec se však dozvěděla, že se jednalo o jeho rodiče. Na tváři se jí objevil široký úsměv, skoro jako by ji to potěšilo. To se ovšem ani nedalo vyvrátit. "Tak vidíte, nakonec to nebylo zase tak dávno." neubránila se zasmátí, ač bylo krátké a nikterak hlasité. Občas upila svého nápoje krkolomného názvu a sledovala Kaiena, který jej ochutnával poprvé v životě. S takovou reakcí se setkávala poměrně často, proto ji nijak neudivila, ovšem i tak ji mile potěšilo, že mu pití chutná, byl nyní přeci její host, že ano. S úsměvem přikývla na jeho slova a sama se také napila.